Evropská kosmická agentura (ESA) sice některé své automaty posílá do vesmíru i ruskými raketami, ale ani těmto misím se nevyhnuly katastrofy. Její vlastní nosiče se přitom právě v tomto období, poznamenaném zánikem Columbie, rovněž ocitly ve složité situaci: skončila kariéra spolehlivé, ale nepříliš silné rakety Ariane 4, zatímco silná Ariane 5 ještě nevyrostla z dětských nemocí a pronásleduje ji jedna havárie za druhou.

Šťastná léta

Historie rodiny evropských raket Ariane začala v roce 1973, kdy se kosmická organizace západoevropských zemí rozhodla pro zcela nový vlastní nosič. Vyšla přitom z francouzského programu, který už měl zkušenosti s menšími raketami Diamant vypouštěnými ze saharské základny Hammaguir. Ariane 1 startovala poprvé v prosinci roku 1979, tentokrát ale už z výhodněji položené základny v Kourou (Francouzská Guayana).

Po čtyřech vcelku úspěšných letech Ariane 1 postupně nahradily mladší a výkonnější sestry s čísly 2 a 3. Mají na svém kontě nejen celou řadu telekomunikačních a jiných užitkových satelitů, ale i úspěšnou sondu Giotto, která zkoumala Halleyovu kometu.

V roce 1988 získala evropská kosmonautika ještě silnější nosič Ariane 4. Díky stavebnicovému systému dovolujícímu z raketových stupňů a modulů přídavných motorů sestavit šest verzí rakety, jej bylo možné vždy přizpůsobit zvolenému nákladu tak, aby start byl co nejefektivnější. Ariane 4 umožňovala na geostacionární dráhu dopravit od necelých 2 tun do 4,2 tuny užitečného nákladu. Její bilance je ještě zářivější než u předchozích typů: když letos v únoru odstartovala ke svému poslednímu letu, měla na svém kontě 116 výprav do vesmíru.

Posledním nákladem Ariane 4 byl telekomunikační satelit Intelsat. Spolehlivou raketu poslal do důchodu tlak komerčních uživatelů satelitů, kteří chtějí vypouštět stále větší náklady. Spočítali si totiž, že když při jediném startu dostanou na oběžnou dráhu víc zařízení, vyjde je celý podnik levněji.

Příliš velké sousto

Naproti tomu její nástupkyně Ariane 5 se zřejmě nezrodila pod šťastnou hvězdou. Od svého nevydařeného panenského letu v červnu 1996 představuje černou můru evropské kosmonautiky a postrach pojišťovacích společností: ze zatím 14 startů skončily dva explozí a dva navedením satelitů na chybnou dráhu.

"Ariane 5 bude první kosmický systém vhodný pro komerční využití," řekl už v roce 1991 Frédéric d'Allest, tehdejší ředitel společnosti Arianespace, která má na starosti využití těchto nosičů. Do prvního startu ovšem mělo uplynout dlouhých pět let, přičemž jeho výsledek (selhání navigačního systému, po němž muselo řídicí středisko vyslat signál ke zničení rakety) vyvolal komentáře, podle kterých si Evropané tentokrát vzali příliš velké sousto. V případě Ariane 5 totiž nešlo o nic menšího než o snahu stát se třetí kosmickou supervelmocí.

Teprve v říjnu 1998 Ariane 5 po mnoha odkladech odstartovala k prvnímu úspěšnému letu. Evropanům se vrátilo sebevědomí, brzy se však ukázalo, že tak velký nosič představuje i velké množství problémů. Už analýza prvního úspěšného letu prozradila, že hlavní motor nepracoval úplně bez chyby a následující neúspěchy pak obavy pesimistů potvrdily: v červenci 2001 nedokázala Ariane 5 vynést dva satelity na správnou dráhu a v prosinci loňského roku skončil start vylepšené verze označované jako ECA další katastrofou.

Podle závěrů vyšetřování byl příčinou nehody únik paliva v motoru a následné poškození trysky. Evropskou kosmickou agenturu tento ohňostroj stál 300 miliónů eur a zvýšenou nedůvěru potenciálních zákazníků, kteří mají k dispozici také americké, ruské, čínské a japonské nosiče. K ledu šla mimo jiné již připravená sonda Rosetta, která měla zkoumat kometu Wirtanen.

Nosič pro eurokosmonauty?

Evropané se však své nejsilnější rakety nehodlají vzdát. Další start by se měl zopakovat v březnu a v následujících letech by měl nosič prodělat rozsáhlou modernizaci, která zlevní provoz a zvýší nosnost na geostacionární dráhu z dosavadních 6 na 12 tun.

Už při koncipování Ariane 5 se předpokládalo, že raketa by jednou mohla nosit i pilotované lodě - a havárie Columbie dříve nebo později opět nastolí otázku, zda by Evropa neměla mít pro své kosmonauty také vlastní dopravní prostředek. Až dosud sice kosmonauti z evropských zemí létali do vesmíru na amerických a ruských lodích, ty však budou nyní po ztrátě jednoho ze čtyř raketoplánů plně vytíženy při budování ISS. Dá se proto předpokládat, že se oběžná dráha stane pro Evropany mnohem hůře dostupná, než tomu bylo dosud.

Původní program stavby malého evropského raketoplánu Hermes, který měla vynášet právě Ariane 5, byl sice už před lety z ekonomických důvodů odtrouben, při startu v roce 1998 však byl úspěšně vyzkoušen návrat modelu kabiny z vesmíru. Modul zvaný ARD (Atmospheric Re-Entry Demonstrator) tehdy bez problémů přistál v Pacifiku. Odborníci z ESA naznačili, že takto získané zkušenosti použijí pro vývoj vlastní kosmické lodě. Jednou z možných variant je projekt nazvaný CTV (Crew Transport Vehicle) určený pro lety eurokosmonautů k Mezinárodní kosmické stanici. Nechybějí ale ani hlasy, podle nichž by se měla ESA vrátit k vývoji opakovaně použitelné lodi. Členské státy však jsou v tomto ohledu nejednotné - například Velká Británie je velkým odpůrcem pilotovaných letů.