V prvních fázích existence sluneční soustavy tu kromě velkých planet existovalo i obrovské množství menších těles. Ta byla postupně strhávána přitažlivostí planet, což mělo za následek jejich intenzívní kosmické bombardování. Právě tehdy často dokázala energie nárazů vymrštit materiál zasažené planety až do vesmíru. Díky tomu bylo na Zemi nalezeno několik úlomků Marsu a Měsíce. Před čtyřmi lety dokonce japonští vědci v marocké poušti nalezli meteorit, o kterém se domnívají, že pochází až z Merkuru.

Meziplanetární doprava vzorků

Během procesu kosmického bombardování většina menších těles postupně připojila svůj materiál k některé planetě. Ty tak dorostly do dnešních rozměrů a k velkým srážkám docházelo stále vzácněji. Už před několika miliardami let se nárazy, které by dokázaly vymrštit úlomky planety až na vlastní dráhu vesmírem, staly vzácností.

Přesto tím proces zdaleka neskončil. Některé kameny se dostaly do vesmíru i dávno po skončení éry kosmického bombardování. Například meteorit EETA 79001, který byl nalezen v Antarktidě, s největší pravděpodobností pochází z marťanské lávy, která vychladla před pouhými 180 milióny let. Relativně nedávno byl do vesmíru katapultován také slavný marťanský meteorit ALH 84001, o němž se mnozí vědci domnívají, že obsahuje zbytky mikroskopického života rudé planety. Zlomky hornin z Marsu nebo Měsíce možná startují do vesmíru i v době z geologického hlediska nedávné mohou být totiž katapultovány i při srážkách s poměrně malými asteroidy, protože tamní přitažlivost je výrazně menší než pozemská.

Kameny vymrštěné z planet pak po celé věky obíhaly po vlastních drahách kolem Slunce, až některé z nich přitáhla svou gravitací Země. Tak se planetologům dostaly do rukou vzorky jiných těles sluneční soustavy, ještě před tím, než je dokázaly přivézt návratové sondy. Přesto nelze tvrdit, že planety lze zkoumat i bez kosmonautiky - právě informace z meziplanetárních automatů přispěly k rozpoznání skutečného původu těchto mimořádně vzácných meteoritů.

Geologický skanzen ve vesmíru

Někteří vědci soudí, že v dávné minulosti probíhala kosmická doprava geologických vzorků i ze Země do vesmíru. Četné stopy meteorických kráterů objevené v posledních desetiletích na nejrůznějších místech naší planety dokazují, že ke gigantickým srážkám s asteroidy docházelo ještě dlouho po zformování Země. Některé z nich mohly mít takovou energii, že dokázaly dopravit úlomky pozemských hornin až na oběžnou dráhu kolem Slunce.

Na první pohled by se zdálo, že tato teorie nemá žádný praktický význam. Jednak nejde dokázat, protože pátrat po pozemských horninách v celé sluneční soustavě je ještě obtížnější než pověstné hledání jehly v kupce sena. Jednak je zdánlivě snazší, levnější a smysluplnější hledat geologické vzorky na Zemi než ve vesmíru.

Jenomže to není tak docela pravda. Vědci soudí, že značná část hornin vyvržených při srážkách asteroidů se Zemí skončila na povrchu Měsíce, kde se díky nepřítomnosti atmosféry mohla v neporušeném stavu zachovat až do dnešní doby. Navíc by tam mohly být pozemské horniny právě z nejstarších dob, na něž už na naší planetě nezůstaly žádné památky - byly přeměněny sopečnou a tektonickou činností, erozí, chemickými a biologickými procesy. Podle těchto odborníků tak možná právě na Měsíci leží klíč k poznání nejstarší historie Země.

Meteoritů pozemského původu je sice ve vesmíru nejspíš méně než kamenů z Měsíce, Marsu a Merkuru, protože větší gravitace na naší planetě nedávala "povolení ke startu" tak snadno. Přesto vědci věří v úspěch. Někteří dokonce doufají, že na Měsíci by mohly být také vzorky z Venuše. Ta měla v počátcích své existence méně hustou atmosféru než dnes, a tak ji mohly zlomky hornin opouštět se stejnou pravděpodobností jako Zemi.

Práce pro roboty

Mezi nejstarší známé pozemské horniny patrně patří úlomek zirkonu nalezený před několika lety v Austrálii. Pochází z doby před přibližně 4,4 miliardy let, tedy pouhých 200 miliónů let po předpokládaném zformování naší planety. Mnohé přitom nasvědčuje tomu, že vznikl za přítomnosti kapalné vody, což dělá z nejstarší minulosti Země velkou záhadu. Jinou záhadou je, jak to, že se téměř ihned po zformování pevného povrchu (alespoň z geologického hlediska) na Zemi objevil život - nejstarší známé zkameněliny jsou staré 3,8 miliardy let. Rozřešení těchto mystérií by bylo možné, pokud by se našel dostatek jiných vzorků z této éry. Pravděpodobnost úspěchu se však zdála být mizivá - dokud se neobjevila naděje v podobě Měsíce.

Nová teorie nejspíš znovu oživí zájem o výzkum našeho přirozeného satelitu. Zpočátku asi nepůjdou geologické vzorky z nejstarší minulosti Země hledat astronauté, ale rovery podobné těm, které nyní zkoumají Mars. Shodou okolností se již nyní nabízí několik možností. Jednou z nich je na dálku ovládané vozítko Icebreaker, jehož vyslání na Měsíc připravuje soukromá firma LunaCorp. Jeho vybavení by pro pátrání po neobvyklých nerostech mohlo stačit a firma nevylučuje možnost, že se najde vědecké pracoviště, které by si její zařízení pro tento účel pronajalo.

Ještě vhodnější by byl automat, který dokáže hledat meteority sám. Nejde o fantazii - američtí vědci sestrojili robota Nomad, kterého stačí vysadit na vhodném místě a on se okamžitě pustí do sběru vzorků hornin s předem zadanými charakteristikami. Kontrolní středisko jej sice na dálku sleduje, své úkoly však robot plní zcela samostatně. Tento robotický geolog již prošel úspěšnými testy v jihoamerické pouštní oblasti Atacama, kde urazil více než 200 kilometrů - z toho 20 bez povelů řídicího střediska. Nalezl přitom zkameněliny, které zde vědci ani nečekali. Původně byl určen pro Antarktidu a v odlehčené verzi pro Mars, zdá se však, že k jeho působištím by jednou mohl patřit i Měsíc.