Po měsících čekání to bylo opravdu příjemné překvapení pro 26letou Irinu, která už ztrácela naději, že jí líbivý vzhled a internet pomohou nalézt zahraničního prince, který ji odvede z jejího upadajícího města ve středním Rusku. Rozvedená, zbavená iluzí o místních mužích, patří Irina k neustále rostoucímu počtu takzvaných zásilkových nevěst z bývalého Sovětského svazu, které hledají manžela na Západě. Doufají, že je vytáhne z mizérie postsovětského života.

O dvacet minut později zírala Irina zmateně na drobného plešatého mužíčka kolem padesáti - Uruguayce. Seznamovací agentura jí zajistila tlumočníka. Měla hodinu na to, aby se rozhodla, nakolik se jí Lionel, který se chystá stihnout letadlo mířící z Moskvy do vlasti, zamlouvá. Po chvilce váhání se kvapně rozhodla doprovodit svého nenadálého hosta na dvanáctihodinové cestě do hlavního města, aby zjistila, zda je nějaká šance. "Myslím, že jsem měla štěstí. Jiné ženy vyjdou naprázdno. Pořád jenom platí a platí a nic z toho," říká rezignovaně.

Štěstí něco stojí

Internetové seznamky se v Irinině rodném městě Joškar-Ola s 250 000 obyvateli, ležícím asi 800 kilometrů východně od Moskvy, množí jako houby po dešti. Vábí zástupy osamělých žen, snících o novém šťastném životě v zahraničí. Jejich služby ale něco stojí. Jen málokterá domácnost má internet a dokonce ještě méně potenciálních nevěst mluví cizím jazykem.

Kandidátky na manželství se zmítají mezi touhou pokoušet štěstí a nutností pustit žilou skrovnému rozpočtu na domácnost zaplacením poplatků seznamovací agentuře. Cizincům je v Joškar-Ola často nabídnuto na výběr nejméně deset zájemkyň - jedna po druhé. Po dvou takových přehlídkách se Irina, potýkající se s pocitem trapnosti, rozhodla s tím skoncovat. "Lionel se sešel ještě s nějakou jinou. Ale jejich schůzka nedopadla dobře a on si podle fotografie vybral mne," vyprávěla, zatímco její společník v růžových kalhotách, bleděmodré košili a teniskách listoval ve španělsko-ruské konverzační příručce.

Spokojí se i s výletem

O sto kilometrů dál na jih, v malém, v zeleni tonoucím městečku Zelenodolsk, se Světlana Krylová a její samozvaná internetová seznamka s jediným zaměstnancem snaží podnikat v novém oboru. Světlana, anglicky hovořící podnikatelka kolem třicítky, vůbec poprvé začala uvažovat o příležitostech, které skýtá internet, před dvěma lety. Tehdy přesvědčila jistého belgického penzistu, aby jí zaplatil výlet do Paříže. Jejich schůzka dopadla podle očekávání: špatně.

Ale zpráva o Světlanině týdenní dovolené v Evropě probudila zvědavost. Mnohé ženy vedla k přesvědčení, že není-li na internetu k mání rovnou sňatek, pak alespoň výlet do ciziny. V současné době má Světlana pro zhruba dvacítku klientek lepší zprávy. Ty vycházejí z měsíc trvajícího románku mezi místní ošetřovatelkou Albínou a mužem z Barbadosu: "Vzal ji na dovolenou do Karibiku! Už týden se prý krmí ananasy, může jich sníst, kolik chce!" hlásí. Jelikož si v zelenodolské chudobné komunitě může dovolit koupit exotické ovoce jen málokdo, staly se ananasy bizarním symbolem sladkého života, který mohou chudým Ruskám nabídnout jen bohatí cizinci.

Místní muži - odmítaní jako opilci, lenoši a děvkaři - nenabízejí ani útěchu, ani únik. "Chce se mi brečet, když se dívám na naše ženy. Jen se podívejte, z čeho mají na vybranou," říká Rita a ukazuje na skupiny halasících, neoholených individuí v teplákových soupravách, poflakujících se po hlavním náměstí.