Hlavní obsah
Perchta z Rožmberka žila před sňatkem ve šťastné rodině. Foto: Skýbová, A., Listy Bílé paní rožmberské, Panorama 1985

Pro bílou paní rožmberskou bylo manželství peklem

„On mi tak velikú nelásku okazuje, že když mě kolivěk uzří, tu přede mnou uteče. A spat ke mně také nikdá nechodí,“ stěžovala si nešťastná Perchta z Rožmberka v dopisu své rodině na ústrky ze strany svého manžela. A právě díky dopisům vstoupilo toto neutěšené manželství do historie i do literatury. Letos navíc od jejího narození uplynulo 590 let, na svět totiž Perchta pravděpodobně přišla roku 1429 v Českém Krumlově.

Perchta z Rožmberka žila před sňatkem ve šťastné rodině. Foto: Skýbová, A., Listy Bílé paní rožmberské, Panorama 1985
Pro bílou paní rožmberskou bylo manželství peklem

Oněch smutných listů bylo dvaatřicet a patří k nejpozoruhodnějším literárním dokumentům své doby. Ukazují postavení ženy ve šlechtické společnosti a jimi se také Perchta nechtěně stala první českou spisovatelkou, protože středověké listy řadíme k literatuře.

Chtěli ji otrávit?

Se svým manželem Hanušem z Lichtenštejna si užila své. V roce 1450 byla jednadvacetiletá štíhlá a hnědooká Perchta ve Vídni. A tam také diktovala písaři jeden z tklivých dopisů. Sama psát neuměla – ještě na počátku 15. století neuměli psát někteří králové, natož ženy.

Na zámku v Jindřichově Hradci vařila bílá paní sladkou kaši.

Foto: Skýbová, A., Listy Bílé paní rožmberské, Panorama 1985

Stěžovala si svému bratru Jindřichu z Rožmberka: „A milý pane, račiž věděti, že jsem častokrát od dobrých a poctivých lidí vystřehována, abych se varovala před mateří i před ním (Hanuš a jeho matka – pozn. aut.), že na to jdú, aby mě otrávili…“ Perchta trpce naříkala na příkoří ze strany manžela a, jak je vidět, dokonce se domnívala, že ji chce otrávit. Týral ji spolu s matkou v Mikulově, jak mohl, a ona odpovídala poctivě vířením ostudy v celém království.

Její dopisy totiž znal nejen otec Oldřich z Rožmberka a bratři Jindřich, Jošt a Jan na Českém Krumlově, ale celé šlechtické společenství. Tragický úděl ji ovšem proslavil.

Strašidla otiskují dlaně do zdí

V polovině 17. století studoval barokní historik Bohuslav Balbín (1621–1688) v Jindřichově Hradci v cenném archívu a setkal se se strašidly. Strašidla, která se údajně zjevovala i před ním, otiskovala černé dlaně do drahocenných listin a vůbec prováděla různá skotáctví. V Hradci slyšel i on o bílé paní rožmberské, která přinášela zvěsti milé i nemilé, předpovídala požáry a neštěstí, hladomor, ale také ochraňovala rodiny a rozdávala chudým jídlo. V Jindřichově Hradci údajně vařila pro chudé sladkou kaši.

Hanuš se Perchtě vyhýbal, prchal před ní a jezdil za lehkými hampejznicemi do Vídně.

Takových bílých paní bylo víc – už ve 13. století prý strašily bílé paní na Krumlově a Třeboni. Balbín se tím nenechal mást – objevil v archívu Perchtiny listy o nešťastném manželství a – sice nevědecky, ale v duchu místní pověry – označil za pravou bílou paní právě Perchtu. Zajistil jí tak věčnost na mnoho dalších století, i když je to poněkud truchlivé zadostiučinění.

O to truchlivější, že před sňatkem žila Perchta ve šťastné rodině.

Sňatek z rozumu

Oldřichův Krumlov navštěvovali slavní hosté – i dva budoucí papežové, Mikuláš V. a Pius II. V nádherných a skvělých komnatách se pohybovala Perchta a musela se setkat se spoustou významných lidí při představování. O jejím mládí se ale neví téměř nic – život šlechtických dcerek byl tak nudný, že nestál nikomu ani za zapsání.

Oldřich z Rožmberka byl nekorunovaný český král.

Foto: Skýbová, A., Listy Bílé paní rožmberské, Panorama 1985

A to ani v případě dcery tak mocného muže – Perchtin otec Oldřich z Rožmberka byl totiž nekorunovaný český král – tak mocná byla síla jeho rodu. Král a jihočeští Rožmberkové stáli po staletí proti sobě jako mocní rivalové. Kvůli nim dal Karel IV. do nepřijatého zákoníku Majestas Carolina článek 37, v němž se zakazuje ovdovělé královně provdat se za českého šlechtice pod hrozbou vypovězení ze země a pod ztrátou všech práv.

Český šlechtic měl být potrestán stejně až do třetího kolena „tohoto všetečného rodu“. Karel IV. věděl, co dělá – dva páni z Růže si vzali vdovy po králích. Záviš z Falkenštejna se oženil v roce 1284 s vdovou po Přemyslu Otakaru II. Kunhutou a Petr z Rožmberka si vzal vdovu po zavražděném Václavu III. Violu Těšínskou.

V mládí žila Perchta ve fraucimoru, v ženské části hradu, kde byly vychovávány šlechtické dcerky, ale pohybovaly se tam i starší ženy pečující o děti. Fraucimor byl přísný jako klášter, žádné koketování a hihňání s hradním pánem. Za svedení dívky z fraucimoru byl trest smrti. Pouze ženská společnost vyvolávala v dívkách často hysterii, náladovost a hašteřivost. V roce 1449 vybral Oldřich z Rožmberka Perchtě ženicha – hubeného, vysokého, ploskonohého Hanuše z Lichtenštejna.

Byl zámožný, s hrady v Mikulově a Valticích. Majetek měl i v Horních a Dolních Rakousích. Neštěstí bylo jediné – Hanuš žil v nerozděleném majetku s matkou Hedvikou z Pottendorfu a s dvěma sestrami – Alžbětou a bláznivou Barborou. Rodina byla rakouská, vlastnila domy ve Vídni a pro Perchtu, pocházející z českého prostředí, to bylo něco docela nového. Její sňatek – jako většina – byl z rozumu a pro peníze.

Na Českém Krumlově měla Perchta často nouzi.

Foto: Skýbová, A., Listy Bílé paní rožmberské, Panorama 1985

To ovšem neznamená, že manželství muselo být nutně nešťastné. I Jiří z Poděbrad se neženil zrovna omámený láskou, a přece si on i královna Johana na sebe zvykli, vycházeli si vstříc a udrželi si vzájemně dar ještě cennější – přátelství. To nebyl Perchtin případ, a celou situaci ještě zhoršovaly otázky Perchtina věna.

Tisíc kop českých grošů

Oldřich z Rožmberka hodlal dát Perchtě jako věno 1000 kop českých grošů a chtěl je splácet po částech, lakomý Hanuš ale potřeboval peníze na vyplacení svého bratrance a chtěl je hned. Oldřich měl své důvody k peněžnímu váhání, patřil sice k nejbohatším, ale politická jednání a hoštění na Krumlově jej stály nesmírné množství peněz. Měl velké půjčky u norimberských bankéřů i u mnohých dalších.

Perchta Hanuše pomlouvala v dopisech, a nejen v nich, takže se osud jejího manželství roznesl po celé zemi.

Oldřichovo váhání kalilo ještě víc vztah Hanuše a Perchty. Oba k sobě zřejmě chovali antipatie a nemohli se ani cítit, i když Perchta alespoň občas, i z hmotných důvodů, manžela vyhledávala.

Málokdy se ale dočkala laskavého slova. Život v Mikulově se pro ni stal peklem.

Tchyně žije s purkrabím

Hanuš se Perchtě vyhýbal, prchal před ní a jezdil za lehkými hampejznicemi do Vídně. Dlužno podotknout, že tam jezdil i jeho tchán. Perchtě jako ženě zůstaly jen žalobné dopisy. Středověký šlechtic nepřekypoval zrovna útlocitností, ale Hanuš zřejmě předčil všechna očekávání.

Podle Perchty byl zlý, neurvalý, nesnášel ženy vůbec a nehodlal s nimi ztrácet čas. Na druhé straně, o jeho myšlenkách se žádné listy nedochovaly, kdežto z Perchtiných dopisů často zaznívala hysterie, plačtivost, stálé prosby o peníze, které musely Oldřicha z Rožmberka unavovat.

Manželé se nesnášeli a sladili si život navzájem. Hanuš poslal pryč Perchtiny komorné, dával jí mizerné jídlo, odebral jí výbavu, došlo to tak daleko, že jí chyběly i peřiny.

Tchyně ji také nesnášela, odmítala jí předat domácnost a manžel se jí nikdy ve sporu obou žen nezastal. Perchta doslova živořila. Jedinou zbraní proti manželovi byla skutečnost, že ho pomlouvala v dopisech a nejen v nich, takže se osud jejího manželství roznesl po celé zemi. Bylo to nevídané – taková ostuda a tak dobře živená!

I Jiřík z Poděbrad zasahoval do Perchtina manželství.

Foto: Skýbová, A., Listy Bílé paní rožmberské, Panorama 1985

Perchta se v jednom dopise např. zmínila otci o takové pikantnosti, jako že tchyně a obě její dcery pospávají s hradním purkrabím. O tom napsala: „On jest zrádce a zloděj, ježto ho nikde žádný chovati nechtěl, než pán jeho své mateři k libosti přijal. A on s starú paní a s jejími dcerami bydlé a veliké zlosti páší.“

Za to jí Hanuš vděčný nebyl, přestal jí dávat důchod a vyhýbal se jí ještě víc. A tak to stále pokračovalo. Ostuda byla tak rozhlášená, že vyvolala smírčí zásahy šlechticů a dokonce samotného Jiříka z Poděbrad!

Když mne uzří, srdce se mu lekne

Manžele nesmířily ani dvě děti – dcera a syn. Perchta pokračovala v prosbách o peníze, ale i o peřiny a pokrývky.

„Teď toho dávám kus věděti, že kdyžto s tiem mým hřéšným pánem někdo mluvil, aby jinak se mnú bydlel, on odpověděl, že toho pro nic na světě nemnož učiniti, by se ke mně ochotně postavil… A že by mne rok neviděl, že by na mě nevzpomenul, a že když mne uzří, že se mu srdce lekne,“ dramaticky líčila odpor svého muže Perchta bratru Jindřichovi v prosinci 1450. Rodina Rožmberků k sobě měla dobré vztahy, a tak bratr odpověděl sice neutrálně, ale okamžitě.

Otec a bratři tedy odpovídali, posílali, ale občas i vytýkali. To když Perchta řekla zároveň o peníze otci i bratrům a oni to nakonec zjistili a podivovali se jejímu utrácení. Jinak pomoci nemohli – rozvod neexistoval a bylo naprosto nemožné od manžela utéci. Jen dvě ženy se dopustily takové svatokrádeže.

V 11. století lombardská královna Matylda, která podle Kosmy „po mužsku si muže vyvolila, a protože jí nevyhovoval, hned po svatbě ho vyhodila“. Druhá, ještě slavnější, byla vévodkyně korutanská Markéta Maultasch (Pyskatá),

Feuchtwangerova Ošklivá vévodkyně, která nejenže zapudila ve 14. století mladšího bratra Karla IV. Jana Jindřicha, ale ještě o něm rozhlašovala, že je impotentní. Nebyla to pravda – v dalším manželství měl pěknou řádku dětí.

Osvobodit se od ženy nebylo možné u krále, u Perchty nemyslitelné. Zemřela jako vdova 2. května 1476 a přežila nejen Hanuše, ale i své děti.

I králové to s rozchodem měli těžké

Ve 13. století nemohl Přemysl Otakar II. mít se svou ženou, o osmadvacet let starší Markétou Babenberskou, děti.

Tři děti měl s Markétinou dvorní dámou Anežkou z Kuenringu, zvanou Palcěřík, protože nosila vlasy na ramena jako páže.

Přemysl Otakar II. chtěl pro svého a Anežčina syna Mikuláše zachovat království.

To nepovolil v říjnu 1260 ani papež ani šlechta.

Mikuláš obdržel opavskou provincii s vévodským titulem. Opavští Přemyslovci se nikdy neodvážili přijít se svými nároky, a to ani tehdy, když hlavní větev Přemyslovců vymřela po meči v roce 1306.

Nedočkala se prvních záblesků renesance, kdy se staly ženy duchovně svobodnějšími, paradoxně měšťanky více než šlechtičny. Ženy městského stavu mohly vykonávat povolání svých mužů a stát se jejich rovnocennými družkami. Rozhodně nebylo jejich údělem starat se jen o výchovu dětí. Takové štěstí Perchta neměla.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků