Před 130 lety se narodil literární velikán, který dal světu robota. Toto slovo však nevymyslel

Jestli něco bylo pro Karla Čapka, rodáka z Malých Svatoňovic na Trutnovsku, příznačné, pak kromě jeho nadání též četné paradoxy, které lemovaly jeho život, třebaže o ně sám mnohdy nestál.

Literární talent měl Čapek vrozený. Psaní mu šlo od ruky a k velkým dílům typu Bílá nemoc (divadelní hra varující před nastupujícím nacismem v Německu) či Věc Makropulos (hra o touze člověka po nesmrtelnosti) ho předurčovala jeho vizionářská mysl, kterou dovedl brilantně využít.

K literatuře ho vedl vzdělaný otec (lékař) Antonín a zejména jeho matka Božena, z jejichž genového spojení vznikl nejen Karel, ale i víceoborově zaměřený bratr Josef. Psaní se Karel věnoval již na gymnáziu. Zatímco jeho vrstevníci řešili první lásky a spíše si užívali bezstarostného mládí, on usiloval o začlenění se mezi žurnalistickou společnost.

„Jeho předčasná duševní vyzrálost způsobovala, že už v patnácti se cítil jako třicátník, a jako třicátník se proto snažil i jednat. Bohužel syntéza jeho na pohled křehkého vzhledu a zatvrzelé železné povahy působila na lidi všelijak. Nedůvěryhodně, záhadně, podivně,“ poznamenala pro Novinky historička Michaela Košťálová, která se jeho osobností také zabývá.

Mladý Čapek se věnoval aktuálním společenským tématům a nebál se skrze své články, z nichž některé nebyly podepsané, nastavit zrcadlo realitě a lidem schovaným pod přetvářkou. Současně si ale uvědomoval, že psaním se dá v budoucnu jen těžko uživit.

Proto se rozhodl pro vysokoškolská studia a pokusil se o dráhu pedagoga. Roku 1909 nastoupil na filozofickou fakultu tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde studoval literaturu, francouzský a anglický jazyk i dějiny estetiky a teorie výtvarného umění. Studia ukončil roku 1915 doktorátem. O mladého absolventa ale nebyl v univerzitním prostředí zájem a kariéra VŠ profesora nevyšla. V roce 1917 se stal kritikem v Národních listech.

„Osud ho škodolibě přivedl na truc znovu tam, odkud přišel, tedy ke psaní, které miloval, ale které se zdálo být jako profese až nebezpečně finančně nejisté. Zkoušel proto raději i jiné možnosti, ale bez úspěchu. Zní to neuvěřitelně, ale velkého Karla Čapka nechtěl po roce 1915 nikdo zaměstnat. Jediná cesta, která mu zůstala, bylo psaní,“ vysvětlila Košťálová.

Svých uměleckých vrcholů došel Čapek v románech (Krakatit, Válka s mloky), novelách (Hordubal, Povětroň, Obyčejný život), povídkách (Trapné povídky, Povídky z jedné a druhé kapsy) a dramatech (Věc Makropulos, Bílá nemoc, Matka). Myšlenky prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka představil lidem v Hovorech s TGM.

Ve hře R.U.R. (zkratka z Rossumovi univerzální roboti) v roce 1921 poprvé zaznělo slovo „robot“ označující umělé bytosti podobné člověku. Vzniklo ze slova robotovat (pracovat), jeho autorem však přímo Karel Čapek nebyl, nýbrž jeho bratr Josef.

Čapkův tvůrčí záběr zahrnoval i poezii, pohádky, politické a filozofické úvahy. Psal fejetony a cestopisy (Výlet do Španěl, Anglické listy, Obrázky z Holandska), rovněž překládal. Fotografiemi a ilustracemi doprovodil knihu pro děti Dášeňka čili život štěněte.

Některá díla napsal se svým bratrem, například divadelní hry Ze života hmyzu a Loupežník. V letech 1921 až 1923 působil Čapek i jako dramaturg a režisér Vinohradského divadla v Praze, kde nastudoval světovou premiéru své hry Věc Makropulos, v níž si zahrála i jeho budoucí žena Olga Scheinpflugová.

Další věcí, ve které Čapek mátl tělem, byly jeho citové vztahy. Vzhledem k tomu, že žil dlouho jako starý mládenec, došlo jeho okolí k názoru, že na zamilovávání není stavěný. Opak byl pravdou. Emočně nastavené Čapkovo nitro se zamilovávalo často a trochu bezhlavě. Hlavní složku v jeho lásce představovala romantika. V té byl mistrem a ženy na ni slyšely.

Jak už dříve napsala pro Magazín Práva publicistka Lenka Bobíková, nepatřil k vysloveným krasavcům, opačné pohlaví spíš „ukecával a upisoval“.

Svědčila o tom i jeho první láska na královéhradeckém gymnáziu k Anně Nepeřené. Milostné dopisy 15letého Karla se velké odezvy nedočkaly. Mladíček s červenými tvářemi a plnými rty o sobě Anně tvrdil: „Mé předčasné myšlení a cítění a nadšení došlo předčasně zklamání, a tak teď, když mi není ani šestnáct let, moje pravé mládí minulo a jsem člověk už bez ohně a bez síly a takřka bez cíle.“

Jinak to bylo s fyzickou stránkou lásky. Jednu z hlavních rolí zde hrál špatný zdravotní stav (od svých 21 let trpěl Bechtěrevovou nemocí, což je chronické zánětlivé onemocnění především páteřních obratlů), kvůli kterému se dlouhá léta snažil vyhýbat manželství a kvůli kterému nemohl na vojnu a do války.

Na druhou stranu je možné, že pro něj byla důležitější romantická láska než fyzická. Přestože byl idolem mnoha žen, každý vztah ztroskotal na jeho negativním postoji k ženitbě a zakládání rodiny, což bylo tehdy pro ženy prvořadé.

Zarputilého starého mládence přiměla k manželství až herečka Národního divadla Olga Scheinpflugová. Stalo se tak v roce 1935, ač se oba znali a pár tvořili již od roku 1920, když jí bylo 18 a jemu 30 a už byl úspěšný.

Olga ho poznala údajně v létě toho roku, kdy ji vyhledal ve Švandově divadle, kam nejprve nastoupila po přestěhování do Prahy, kvůli tomu, že byla vhodný typ pro Mimi v Loupežníkovi. Viděla jej následovně: „Křivdil svému zevnějšku utaženými vestami a roztodivnými krempami svých klobouků, které neustále ztrácel, hledal a nacházel, ale všechno omlouval svou pěknou pletí a velkýma udivenýma očima.“

Čapek svou lásku zval Olinkou, ona jeho Kačenkou a Čáčou. Jenže on se nezajímal pouze o ni. V čase, kdy psal Čapek cituplné dopisy Olze, si stěžoval, že „je nějak rozvrácen, v těžkém vnitřním neladu“. Nebylo divu, kromě Olgy totiž korespondoval i s Bohuvěrou (Věrou Hrůzovou), studentkou obchodní akademie v Praze.

Psal jí zcela otevřeně: „Mám divokou chuť – na Vás.“ Nebo: „Moje sekretářka umí šest jazyků, ale když si vzpomenu na jeden jediný, růžový, hbitý a plný rozkoše…“ Jenže rozhodně jí sdělil: „Věro, jediná věc v životě má cenu: volnost. A kdyby se láska a volnost vylučovaly, volím volnost.“ Věra se zařídila po svém, roku 1923 se provdala v Brně.

Olga a Čapek se poté pokusili převést svůj vztah do přátelské, intelektuální podoby. V červnu 1924 dostala Olga dopis od profesora Syllaby, který Čapka léčil, v němž ji přesvědčoval, že nemocný Čapek se ženit nemůže.

Faktem ale je, že když se Čapek přestěhoval v roce 1925 s bratrem do dvojdomku v Úzké ulici na Královských Vinohradech (do té doby sourozenci bydleli na Malé Straně v Říční 11) a zahradničil tam, jeho zdraví se zlepšovalo. Zklamaná Olga si našla vlastní svět, jezdila s přáteli na dovolenou, hrála, psala.

Mimochodem, na Vinohradech se každý pátek scházeli „pátečníci“, osobnosti první republiky jako TGM, Edvard Beneš, Ferdinand Peroutka, Eduard Bass, Karel Poláček či Vladislav Vančura.

Přesto si Olgu nakonec Karel Čapek vzal. Ona se totiž sblížila s gynekologem Karlem Steinbachem. To se Čapkovi nelíbilo, zvlášť když Olga omylem zaměnila dopis pro Čapka se Steinbachovým. Dotčeně jí napsal: „Domnívám se silně, že tohle psaní nenáleží mně, nýbrž některému jinému z mnohých Karlů, nejspíš tomu porodníkovi. Byl bych mu to přímo poslal, ale živou mocí si nemohu vzpomenout na jeho jméno, mám špatnou paměť pro jména.“

V červnu 1935 Steinbach prohlásil, že si Olgu vezme. Karlem Čapkem oznámení otřáslo, svatbu Olze rozmluvil a vzal si ji v srpnu sám. Nikdy ani jeden z nich nelitoval. Jejich vztah sice nebyl vášnivý, ale přátelský a tolerantní.

Letité peripetie Karla a Olgy nicméně působily jako z nepovedeného románu, čímž podpořili i klevetivé jazyky, které začaly v mezičase vztahu šířit i všelijaké výmysly. Klamavou zprávou byla informace, že měla Olga blízký vztah s mužem z okruhu budoucího manžela, a to se synem prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka – Janem Masarykem.

Co se týká samotného prezidenta, podobně jako pro tisíce jiných lidí byl i pro Čapka příchod Masaryka do čela nově vzniklého samostatného Československa radostí. Politické názory, pro které byl TGM před 1. světovou válkou řadou lidí kritizován a odsuzován, byly najednou vítány. Doba se změnila a Čapek, zahleděný a soustředěný do Masarykových postojů, se rozhodl jeho názory ctít a následovat.

Vnímal v něm nejen brilantního politika, vzdělaného akademika, po roce 1918 prezidenta, ale i muže, který si vytrpěl. Někteří historici hovoří o tom, že Čapek Masaryka bezvýhradně přijal, tedy že na něj hleděl příliš růžovými brýlemi. Určité prameny tvrdí, že šlo o důsledek úmrtí Čapkova otce a on si prázdné místo vyplnil právě velkým Masarykem – „tatíčkem Masarykem“ –, ale skutečná pravda by mohla být jinde. Otec Antonín navíc zemřel až roku 1929.

Čapek totiž v Masarykovi podle Košťálové neviděl ani tolik svého otce, jako spíše sám sebe. Respektive své dokonalé já, jak by mohl vypadat a kde by mohl být, kdyby byl ještě úspěšnější, případně v budoucnu.

Masaryk a Čapek si byli vlastně hodně podobní, ale přesto v mnohém kontrastní. Jak uvádí spisovatel a literární historik Pavel Kosatík, Masaryk byl „rváč“, zatímco Čapek byl v tomto ohledu o dost slabší. Své slabiny si jistě uvědomoval, a tak co chybělo jemu, s největší pravděpodobností obdivoval na Masarykovi.

„Pověření psaním Hovorů s TGM bylo pro Čapka jistě velké vyznamenání, i když spolupráce nebyla úplně snadná a říká se, že do finální podoby zasahovala nejednou i Masarykova nejstarší dcera Alice,“ řekla Košťálová.

Čapkovi prezident nicméně umožňoval nejrůznější privilegia: jako jediný směl před ním kouřit, popřípadě se před tímto abstinentem napít skleničky alkoholu (vína).

„Vztahy sice mezi oběma přáteli za čas mírně ochladly, ale sympatie zůstaly. Pro Čapka byl Masaryk pořád vzorem a racionální a pragmatická Masarykova hlava potřebovala spatřit čas od času jiný postup, k čemuž byl vysoce jemný a emocionální Čapek sám o sobě skvělým učitelem. Byť to TGM nikdy nepřiznal,“ shrnula historička.

Karel Čapek každopádně patřil k předním stoupencům Hradu, stýkal se pak i s prezidentem Edvardem Benešem. Právě proto byl po podepsání mnichovského diktátu 29. září 1938 vystaven útokům ze strany konzervativní a fašizující pravice.

Nervózní, unavený a svými nepřáteli týraný spisovatel odjel v polovině listopadu 1938 do svého domku na Strži blízko Dobříše. Ve středu 23. listopadu 1938 odpoledne mu oznámila manželka Olga, že jej přišel navštívit „nějaký pán z ciziny“.

Návštěvníkem byl britský novinář – nabídl spisovateli, ať odjede i s doprovodem na jeho „mírový ostrov“. Čapkova nezvykle prudká odpověď zněla takto: „Nic nechci a nic nepotřebuji. Co jsem chtěl, není. Co jsem potřeboval, bylo mi vzato. I Anglii jsem měl rád. Mr. Chamberlain mi ji vzal. Můžete mi vrátit mou zemi? My country? Proč se o mne zajímáte, jestliže jste se v Mnichově nezajímali o mou zemi?“

Už po anšlusu Rakouska v březnu roku 1938 se Čapek s novinářem Ferdinandem Peroutkou pokoušeli navázat kontakty s Německem, aby zabránili nejhoršímu. Několikrát se na Strži setkali s německým vyslancem Ernstem Eisenlohrem, ten však zůstával v otázce zprostředkování styku s Berlínem rezervovaný.

Posledním hřebíčkem do rakve se stal Mnichov. Stát přišel o třetinu obyvatel a nebylo divu, že mnohé zachvátila panika a hrůza. Zhroutila se demokratická republika Karla Čapka a některé protiliberální české politické skupiny se „dostaly do nepřirozeně veselé nálady. Dávaly si šít tógy otců národa a brousily si nůž“ (Ferdinand Peroutka).

Čapek Mnichov označil za „mravní prohru“ a že „všichni spisovatelé zvedají vědomím křivdy posílený protest proti hanebnému způsobu, jakým na náš úkor byl vykupován domnělý mír v Evropě“. V polovině listopadu 1938 ministerstvo vnitra zakázalo promítat Bílou nemoc.

Vrcholem bylo, když po Čapkově listopadovém odjezdu na Strž začal prozaik Jaroslav Durych roznášet, že „náš autor Dášeňky utekl na Strž, aby se vyhnul odpovědnosti“. Agrární tisk začal tvrdit, že Čapek dostal od Beneše z exilu dopis. Bylo to nebezpečné a zákeřné – spisovatel to dementoval už v posteli se zápalem plic. Byl utýraný, psychicky i fyzicky.

Na první svátek vánoční četli čtenáři Lidových novin: „Stav Čapkův jest podle profesora Charváta velmi vážný.“ Večer už ale zpráva neplatila. Karel Čapek zemřel.

Jeho pohřeb ve čtvrtek 29. prosince 1938 na Vyšehradě se stal veřejnou demonstrací. Vdova Scheinpflugová neplakala. Později napsala v autobiografickém Českém románu o tom, co jí probíhalo hlavou ve chvílích, kdy tiskla kondolující ruce: „Kdo z nich v budoucnu zradí?“

Čapkův odkaz ale žije nadále – ostatně nemůže být náhoda, že první „česká“ exoplaneta (planeta mimo Sluneční soustavu) dostala v prosinci 2019 díky hlasování veřejnosti jméno Makropulos, přičemž hvězdě, kterou obíhá, bylo oficiálně přiřknuto další čapkovské jméno: Absolutno, a to podle jeho prvního antiutopistického románu Továrna na absolutno.