Hlavní obsah

Hořký příběh tvůrce pomníku Stalina skončil sebevraždou

Právo, Novinky, Miroslav Šiška

„Odcházím za svou ženou Vlastou a veškerý svůj majetek odkazuji včetně poslední splátky za pomník Stalinův v Praze osleplým ve válce vojínům. Činím tak po zralé úvaze a přeji si, aby to bylo také vykonáno… Tuto závěť píši beze svědků, abych na sebe neupozornil. Obnos na prostou kremaci vezměte z peněz u mne nalezených, ostatní nechť je zaplaceno z mého zbývajícího konta za pomník Stalinův.“

Foto: Rostislav Novák, ČTK

Otakar Švec u své makety Stalinova pomníku

Článek

Kdo se takto loučil s pozemským životem? Několik týdnů nezvěstný 63letý muž, kterého příslušníci Veřejné bezpečnosti našli 21. dubna 1955 mrtvého v jeho pražském bytě. Vlastní rukou psaná poslední vůle nesla datum 3. března 1955, byla zalepena v bílé obálce a objevena v kapse saka, které viselo na opěradle židle.

Tělo, které už jevilo známky rozkladu, patřilo akademickému sochaři Otakaru Švecovi. Právě on byl autorem pomníku generalissima J. V. Stalina a za několik dní – 1. května 1955 – neměl chybět při slavnostním odhalení největšího skupinového sousoší v Evropě.

Bude vidět z Kolína

Myšlenka postavit v Praze sovětskému vůdci pomník se objevila záhy po skončení druhé světové války. Josif Stalin byl symbolem osvoboditele a vítěze nad Hitlerem. O vybudování jeho sochy se rozhodlo už v září 1945 na zasedání Ústředního národního výboru (ÚNV) hl. m. Prahy.

Foto: Profimedia.cz

Stalinův pomník na Letné

Rozhodující inspirací se však staly až chystané oslavy jeho 70. narozenin, připadající na prosinec 1949. Od února toho roku začaly v komunistickém vedení debaty – památník, nebo pomník? Vyhrála druhá varianta a v dubnu vyhlásila rada ÚNV Praha architektonicko-sochařskou soutěž.

Vznikla speciální koordinační komise (v čele s hlavním stranickým ideologem Václavem Kopeckým) a také odborná porota. Problémem bylo, kde má pocta Stalinovi v Praze stát.

Do uzávěrky (14. listopadu 1949) přišlo pouze několik návrhů, načež se do soutěže vložila Kopeckého komise. Přes nesouhlas výtvarníků, architektů i varovné připomínky některých vedoucích funkcionářů rozhodla, že vyvoleným místem bude Letná a výsledná stavba monumentálních rozměrů by měla překonat vše, co bylo dosud na Stalinovu počest vybudováno.

Bylo promptně zorganizováno zvláštní filmové představení se záběry ze života Stalina a umělecké svazy musely zajistit přítomnost všech svých významných členů. Při projekci na Staroměstské radnici se umělci dověděli, že účast na štědře dotované soutěži je jejich „povinností“, a zazněla i nová, šibeniční lhůta k odevzdání návrhů – 10. prosinec 1949.

Zadání soutěže znělo neuvěřitelně: I se soklem má Stalin shlížet na Prahu třicet metrů nad úrovní letenské stráně! Podle pamětníků setkání prý Zápotocký veršoval: „Postavíme Stalina, že bude vidět z Kolína!“

Soutěž vyhrálo sousoší

V určeném termínu přišlo do soutěže šedesát návrhů. Všechny představovaly solitérní postavu nebo její část. Pouze jeden se zásadně lišil, a právě ten v očích komise zvítězil.

Autorské trio, sochař Otakar Švec a architekti Jiří a Vlasta Štursovi, přišlo s ideou sousoší, kdy za postavou Stalina bylo ve dvou řadách sešikováno celkem osm postav, které symbolizovaly zástupce československého a sovětského lidu.

Foto: Rostislav Novák, ČTK

Autorské trio vítězného návrhu pomníku: sochař Otakar Švec a architekti Jiří a Vlasta Štursovi

„Z ideologického hlediska je tento návrh jediný, který spojuje osobnost vůdce pracujícího lidu a vedoucí osobnost celého pokrokového světa, osobnost generalissima J. V. Stalina, jasně s lidem,“ zněl verdikt porotců.

Otakar Švec (1892) byl úspěšným sochařem, nejznámější a nadčasovou prací byl jeho Motocyklista z roku 1924. O jeho mládí a životních osudech toho však víme jen málo. Rodák z Prahy později vzpomínal, jak v dětství rád pozoroval při práci svého otce, uměleckého cukráře. Právě umění otcových šikovných rukou při modelování postav lidí i zvířat zřejmě stálo u zrodu jeho plastického cítění.

Nastoupil u profesora Drahoňovského na Umělecko-průmyslové škole v Praze, avšak teprve setkání s díly proslulého sochaře Jana Štursy naplno určilo jeho orientaci a osudově mu vtisklo jisté pojetí a názor na umění.

Na začátku byla výzva

Jako dvacetiletý se stal pomocníkem ve Štursově školní dílně na Akademii výtvarných umění a jeho studium bylo zaměřeno na figurální sochařství. V první světové válce narukoval a měl být odveden na frontu, kde už padl jeho starší bratr. Otakar předstíral nervovou chorobu a přestál válečná jatka v pražských nemocnicích.

Potom se vrátil ke Štursovi na Akademii a byl jeho asistentem. V roce 1920 dostal roční stipendium francouzské vlády do Paříže a po inspirativním pobytu v městě malířů a básníků se připojil k proudu moderního realismu. Specializoval se na monumentální sochařství.

Podle vzpomínek přátel uměl vydělat peníze a okázale je utrácet. Byl vášnivým automobilistou a také oblíbeným a vyhledávaným společníkem se slabostí pro ženy. Ve zralém věku se Otakar Švec v roce 1938 oženil s Vlastou Flekovou, o šestnáct let mladší a mimořádně pěknou ženou.

Po druhé světové válce uspěl Otakar Švec v soutěži na sochu Karla IV. pro pražské Karolinum (1947). Získal třetí cenu a socha byla později přeměněna v pomník, který dnes stojí v Karlových Varech. Příští rok byl znovu inspirován českými dějinami a vytvořil sádrový reliéf Přemyslovců pro pražskou Zemědělskou výstavu.

Foto: Profimedia.cz

Nejznámější práce Otakara Švece – Motocyklista – byla oceněna na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925.

Zakázka na sochu Stalina tedy nebyla nějakým nepochopitelným vybočením ve Švecově práci. Nabízela profesní příležitost. Obrovitá skulptura dominující prostoru a měnící jeho charakter vyžadovala tvůrčí sílu, um a technickou dovednost. Byla to výzva.

Tehdy nemohl vědět, že už žádné jiné sochařské dílo nevytvoří a výhra v soutěži o Stalinův pomník se pro něho ve skutečnosti stane danajským darem. Že za uskutečnění nesmyslně bombastického díla zaplatí bezmocností a zoufalstvím, uměleckým i soukromým rozvratem…

Stavba měla vydržet navěky

V červenci 1950 vznikl vládní výbor pro postavení pomníku. Byl náležitě reprezentativní a jeho členy byli vedle předsedy vlády Antonína Zápotockého například ministr informací Václav Kopecký nebo ministr kultury Zdeněk Nejedlý.

Zatímco Švec ve svém ateliéru teprve pracoval na zvětšení původní hliněné makety, na schůzích výboru se bouřlivě diskutovalo o tom, z jakého materiálu by měl pomník být. Bronz, nebo kámen? Marné byly námitky sochařů o obtížné zpracovatelnosti žuly – nakonec se vládní výbor rozhodl právě pro tento kámen. S argumentem, že taková stavba vydrží navěky.

Vznikla další odborná komise, která jezdila po lomech. Na základě geologických údajů navrhla kvalitní libereckou žulu. Spočítalo se, že bude potřeba vylámat asi 7000 krychlových metrů kamene. To si posléze vyžádalo na trase do Prahy zpevnit mosty, neboť bylo třeba těžkými vojenskými tahači dopravit 235 mnohatunových žulových kvádrů. Jen samotná Stalinova hlava vážila před opracováním 52 tun.

Bylo zřejmé, že obrovskou váhu zamýšleného sousoší kopec neunese. Letenská pláň v místě stavby byla z břidlice se sklonem k Vltavě, a tak geologové doporučovali část hrany stráně odbagrovat a terén zpevnit železobetonovými piloty.

Vzhledem ke všem těmto problémům (i mnoha dalším technickým komplikacím) byl termín dokončení pomníku neustále posunován a harmonogram stavby se pětkrát změnil. Tyto a další peripetie stavby zachytil Rudolf Cainer ve své knize Žulový Stalin, vydané v nakladatelství Arsci (2008). Podařilo se mu vyzpovídat i několik kamenosochařů, kteří na stavbě působili.

Nejedlý chtěl Fučíka a Mičurina

Ještě předtím, než začaly v únoru 1952 na letenském staveništi první výkopové práce, museli se Otakar Švec i Štursovi vypořádat s mnoha námitkami členů vládní komise.

Švec musel podle připomínek politiků několikrát přepracovat kompozici původního metrového hliněného modelu. S pěticí dalších sochařů ho potom pomocí zvláštního pantografu třikrát zvětšit. Po dalším schválení vládní komisí byl model rozřezán na malé části, z nichž štukatéři zhotovili sádrové odlitky. Ty byly odvezeny na staveniště, tam se musela každá část pětkrát zvětšit a vytesat do kamene.

Foto: Zdeněk Havelka, Leoš Nebor, ČTK

Stalinův pomník na Letné krátce před odhalením

Na původním Švecově vítězném návrhu byl Stalin stejně vysoký jako ostatní postavy. To se nelíbilo Kopeckému. Sochař musel sovětského vůdce zvýraznit a také přemístit postavy dvou vojáků se samopaly, kteří stáli za Stalinem – vypadalo to prý tak, jako že jej vojáci před sebou vedou a celou tu skupinu lidí střeží.

Nejvíce ale sochaře rozčilil nápad profesora Nejedlého. Nepochopil, že postavy za Stalinem jsou symboly, a chtěl, aby měly vztah k současnosti. „Chybí jim konkrétní poslání,“ vysvětloval Švecovi. „Možná kdyby postava sovětského vědce třeba znázorňovala profesora Mičurina a na československé straně by postava intelektuála znázorňovala Julia Fučíka – to by bylo něco, to by bylo současné!“

Za několik dní už Nejedlý Švecovi nadšeně oznamoval: „Můj nápad se vládnímu výboru líbil. Rozhodl, že tam Mičurin a Fučík mají být.“ Zoufalý Švec hlavy z obou figur serval, udělal z nich koule a demonstrativně je narazil panákům zpět na ramena. Naštvaný se potom dva měsíce v ateliéru neobjevil.

Nicméně obě sochy předělat musel.

Co věděl Švec o Stalinovi?

Už tehdy si Švec zřejmě uvědomoval, že dílo dávno nepatří jenom jemu. Ostatně vytvořit postavu Stalina nebyl jeho nápad. Přihlásil se do soutěže a vyhrál. Poslání autora bylo udělat model a zhmotnit svou představu. Cítil však, že v sousoší není jeho duše, cit tvůrce. Byla to jen profesionálně provedená práce a dobře zvládnuté řemeslo.

Jako autor byl ale vtažen do gigantického podniku, který zaměstnával stovky lidí a stál přes 130 miliónů korun. Zásluhou megalomanské vize vládního výboru nabyla stavba obludných rozměrů a tvarů.

Od položení prvního kamene do podnože pomníku na jaře 1953 se chodil Švec dívat, jak stavební práce pokračují. Viděl i přes lešení, jak mohutným dojmem bude pomník působit. Bylo mu jasné, že je to unikátní projekt, technicky náročné dílo, řemeslně dobře provedené a z perfektního materiálu. Ale také dominanta stavěná navěky.

Nevíme, jaké myšlenky se mu přitom honily v hlavě. Jak vnímal realitu počátku padesátých let v Československu? Co věděl o samotném Stalinovi a co si myslel o jeho společenském významu? Když krátce po sobě v březnu 1953 Stalin a Gottwald zemřeli, politické klima se do jisté míry změnilo, ale stavbu pomníku to nezastavilo. Koncem léta příštího roku byl kolem lešení zavěšen velký transparent s nápisem: „Náš úkol musí být splněn do 28. 10. 1954.“ Potom však byl termín popáté a naposledy změněn – na 1. května 1955.

Když už bylo jasné, že se to tentokrát povede, vládní výbor plánoval, jak provést slavnostní odhalení. Otakar Švec u toho samozřejmě neměl chybět. Když ho však potřebovali 20. dubna 1955 v nějaké záležitosti kontaktovat, nikdo ho nedokázal nalézt…

Spis zmizel v archívu

Žádný z jeho přátel Švece několik týdnů neviděl, a tak kroky policistů vedly příštího dne nejdříve do jeho bytu. Mrtvého sochaře našli v kuchyni – na stejné pohovce, na níž před rokem (20. dubna 1954) ležela jeho žena Vlasta, když stejným způsobem dobrovolně odešla ze života (prášky na spaní, alkohol a otrava svítiplynem).

Foto: archív Jaromíra Růžičky

Sochařova manželka Vlasta Švecová (tehdy 32letá) se synovcem Jaromírem na výletě parníkem v roce 1940

Nalezená závěť i další indicie (dveře utěsněné zevnitř srolovanými dekami, uspávací prášky na stole, vypnutý rozvod elektřiny, puštěný kohoutek plynového sporáku) jednoznačně ukazovaly na sebevraždu. Zvěst o sochařově tragédii se okamžitě dostala k šéfovi vládního výboru Václavu Kopeckému. Vzápětí byl vydán pokyn, aby o jeho smrti nevyšel v novinách ani řádek.

Bylo to pochopitelné. Veřejnost by si nepochybně jeho sebevraždu spojovala s pomníkem, ať už by bylo oficiální vysvětlování jakékoli. Toto mlčení zřejmě i napomohlo k tradovanému názoru, že Otakar Švec si vzal život, protože se nemohl vyrovnat se svým dílem.

Šeptanda se postarala, že zpráva o skonu sochaře se rychle rozšířila. Zato složka s nadpisem Sebevražda akademika Švece zmizela nadlouho v archívu, odkud se dostala na světlo boží až za dalších padesát let. Její stránky nám dnes umožňují lépe porozumět okolnostem Švecova náhlého úmrtí.

Bál se stáří a samoty

Podle výpovědí svědků bylo hlavním motivem sebevraždy úmrtí jeho manželky. Shodovali se, že Švec byl v poslední době nervózní a zádumčivý. V jeho pozůstalosti byly nalezeny recepty na léky proti depresi a potvrzení o návštěvách psychiatra. Ludmile Špálové, která uklízela v jeho ateliéru, při jedné rozmluvě řekl, že „mu manželka ukázala cestu, kterou má jít i on“.

K příčinám sebevraždy Vlasty Švecové se s odkazem na její spis uvádí, že „pramenily jednak z odstěhování Švece od své manželky ke svému známému Bohumilu Moravcovi a jednak ze špatné povahy Švecové, neboť tato byla lehkomyslná, chodila po kavárnách a holdovala alkoholu. Způsob jejího života jí byl Švecem vytýkán a v důsledku toho mezi nimi docházelo k hádkám.“

Foto: ČTK

Před odstřelem pomníku v roce 1962

Ve spise Švecové se také konstatuje, že měla poměr s jistým jmenovaným mužem. Nikoli však, zda o tom Otakar Švec věděl. Ten před manželi Dvořákovými (Karla Dvořáková byla neteří Švece) na sebevraždu manželky často vzpomínal a obviňoval se z její smrti. Prý proto, „že se k ní nedokázal nastěhovat zpět, i když mu říkala, že se pro jeho nepřítomnost otráví“.

Před Dvořákovými také Otakar Švec často hovořil o obavách ze stáří. Kladl si otázku, co s ním bude, až dostaví pomník. Bude již starý a zbytečný: „Vlasta udělala dobře, že se otrávila, aspoň nestárne. Proč mám vlastně odhalovat pomník, když ona tu není?“

Dvořákovým i jiným vyslechnutým svědkům se Otakar Švec svěřoval s tím, jak ho mrzí, že nedosáhl profesury a nedostal státní cenu, kterou očekával už v roce 1954. Rovněž ho trápilo, „že v poslední době o něho nebyl projevován ze strany vládních činitelů takový zájem jako dříve“.

Z výpovědi jednoho sochaře, který pracoval na pomníku, vyšetřovatelé zaznamenali: „Na Švece bezesporu působily narážky odborníků na jeho dílo, neboť původní rozpočet byl několikrát překročen. Muselo na něho také působit veřejné mínění, které o pomníku nebylo příznivé.“

Tajemné členství v KSČ

Podporučík Kraus shrnul výsledek vyšetřování takto: „K sebevraždě dohnala Otakara Švece smrt jeho manželky, osamělost a kritické poznámky některých odborníků o jeho díle.“ V jeho zprávě nadřízeným se objevila i jedna dosud nikde nezaznamenaná informace – sochař byl „od 9. června 1948 organizován v KSČ, odkud 12. dubna 1950 vystoupil ze zdravotních důvodů“.

A na jiném místě protokolu se bez dalších podrobností uvádí: „Ve Švecových písemnostech byl nalezen dopis z roku 1949 od místní organizace KSČ z Prahy 14, který pojednával o přípravě vyloučení jmenovaného z KSČ.“

Foto: ČTK
Foto: ČTK

Odstřel...

Po více než půlstoletí můžeme popřemýšlet: proč a za jakých okolností akademický sochař Otakar Švec vstoupil krátce po únoru 1948 do komunistické strany a ze „zdravotních“ důvodů z ní po necelých dvou letech odešel? Nebo snad byl vyloučen?

Připomeňme, že na jaře 1950 teprve začínal pracovat na modelu Stalinova pomníku…

„Fronta na maso“ stála na Letné sedm let

Lidé nazývali Stalinův pomník všelijak, nejčastěji „fronta na maso“. Jeho strůjci i tvůrci věřili, že byl postaven navěky. Shlížel však na Prahu pouhých sedm let.

Mračna se nad ním začala stahovat po Chruščovově tajném projevu na XX. sjezdu sovětských komunistů v roce 1956, kdy odhalil první Stalinovy zločiny. Po odstranění mumifikovaného Stalinova těla z mauzolea na Rudém náměstí (1961) přijalo vedení KSČ rozhodnutí o odstranění sousoší do listopadu 1962, do oslav 45. výročí Velké říjnové socialistické revoluce.

Byla ustavena speciální komise, jejímž předsedou byl Jiří Hendrych, člen původního vládního výboru pro postavení pomníku. Stalinova hlava byla odsekána ručně, zbytek pomníku byl odstřelen ve třech fázích. Byly k tomu potřeba dvě tuny trhavin a dva tisíce rozbušek.

A předloni o Švecovi vznikl nový film, jehož název odkazuje právě na jeho poslední dílo: jmenuje se totiž Monstrum.

Reklama

Související články

Podivná cesta Andrého Simona k šibenici

„Vážený pane prezidente, píši tento dopis několik hodin před svým koncem a až jej budete číst, nebudu již živ. V takové chvíli říká snad i nejhorší člověk...

Výběr článků

Načítám