Fonogram tohoto znění se objevil na všech četnických stanicích v severovýchodní části Protektorátu Čechy a Morava nad ránem 1. července 1942 – v době, kdy byl v plném proudu hon na přímé i nepřímé účastníky květnového atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha i jejich pomocníky.

Heydrich, zlý bůh smrti
Před 77 lety zaútočili Gabčík a Kubiš na Heydricha. Bez domácího odboje by neměli šanci, říká historik

Zpráva byla rozeslána pravděpodobně z podnětu šéfa venkovní služebny gestapa v Hradci Králové Alberta Hardtkeho, který vedl pátrání, ale pro něhož „bosý muž v pumpkách“ rozhodně nebyl neznámým.

Je to zřejmé podle hlášení, které poslal Hardtke večer 30. června pražské centrále gestapa. Odtud jeho zpráva putovala na stůl nejmocnějšího muže protektorátu K. H. Franka, který pak 1. července 1942 odeslal dálnopisem do Berlína souhrnnou úřední zprávu:

„Minulou noc se podařilo gestapu v Končinách zmocnit dvou krátkovlnných vysílaček, které patřily Bartošově skupině padákových agentů,“ psalo se v ní mimo jiné.

Potůček z půdy domu Sádka s číslem 148 v Lázních Bohdaneč (na snímku) odvysílal mezi 20. březnem a 4. dubnem 1942 souhrnně 24 hodin.

Potůček z půdy domu Sádka s číslem 148 v Lázních Bohdaneč (na snímku) odvysílal mezi 20. březnem a 4. dubnem 1942 souhrnně 24 hodin.

FOTO: Josef Vostárek, ČTK

„Tyto přístroje jsou amerického původu … a byly obsluhovány radiotelegrafistou Jirkou, který byl mezitím identifikován jako Jiří Potůček, narozený 12. července 1919 v obci Bruneck (Dolní Rakousy), svobodný, obuvník, bývalý četař bývalé československé armády. Majitel domu, v němž se Potůček zdržoval, kladl odpor a byl zastřelen. Sám Potůček uprchl krátce před příchodem úředníků gestapa, zastřelil na útěku protektorátního příslušníka a zdržuje se v okolních lesích. Pátrání zahájeno. Až dosud se podařilo zatknout dva jeho prostředníky. Chystá se zatčení dalších osob. Zasvěcenci jsou výlučně učitelé.“

Hardtke svoje hlášení nadřízeným úmyslně zkreslil. Chtěl zmírnit nepříjemný fakt, že člen výsadkové skupiny Silver A Jiří Potůček nebyl v Končinách dopaden. Ve skutečnosti neuprchl před příchodem gestapa, ale naopak se prostřílel z jeho obklíčení. Nepravdivé bylo i Hardtkeho tvrzení, že by někoho při svém útěku zastřelil.

Čurda přivedl gestapo na stopu

Po atentátu na Reinharda Heydricha, který se uskutečnil 27. května 1942, nasadilo gestapo veškeré prostředky k odhalení útočníků, ilegální sítě parašutistů a jejich pomocníků.

Na území protektorátu platilo stanné právo, podle něhož „ten, kdo osobám, které se podílely na spáchání atentátu, poskytne přístřeší nebo pomoc anebo, ač je mu známá taková osoba nebo její pobyt, neučiní oznámení, bude se svou rodinou zastřelen“.

Ani denní salvy na kobyliské střelnici a téměř dva tisíce mrtvých, ani děsivá zpráva o Lidicích, ani 20 miliónů korun vypsané odměny však nepomohly zvláštní vyšetřovací komisi pohnout se během tří týdnů z místa. Její šéf Heinz Pannwitz nakonec 14. června přesvědčil K. H. Franka, aby vydal prohlášení o amnestii s časovým omezením do večera 18. června. Do té doby měl každý Čech, který se jakkoli provinil, ujištění o zproštění trestu.

Nikdo z těch, kdo o úkrytu sedmičky parašutistů (byli to příslušníci pěti různých výsadků – Anthropoid, Silver A, Bioscop, Tin, Out Distance) v útrobách pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici věděli, na Frankův slib beztrestnosti nereagoval.

Vlast byla pro kaplana Petřka víc než život

Zato se 16. června na hlavní úřadovně gestapa v Praze přihlásil Karel Čurda, člen skupiny Out Distance, ačkoli místo úkrytu svých spolubojovníků neznal. Od atentátu se skrýval u své matky v jihočeské Staré Hlíně, a když denně viděl v novinách zvěsti o teroru nacistů, rozhodl se po dlouhém vnitřním boji reagovat na Frankovu výzvu.

Jeho dobrovolná výpověď se stala pro vyšetřovatele zlomovou – získané informace přivedly gestapo k těm, kteří místo úkrytu znali. Vyzradil však také důležité údaje týkající se podporovatelů parašutistů na Pardubicku a „dovedl“ je tím k tamější síti odbojářů a pomocníků Potůčkovy skupiny Silver A.

Karel Čurda

Karel Čurda

FOTO: Rostislav Novák, ČTK

Její velitel Alfred Bartoš se 21. června zastřelil, když neměl šanci uniknout svým pronásledovatelům. Druhý z trojice výsadku Silver A Josef Valčík patřil k sedmičce mužů, kteří padli 18. června 1942 v kostelní kryptě.

Jediným žijícím členem „Bartošovy skupiny padákových agentů“ tak zůstal Jiří Potůček, který pomocí své radiostanice Libuše nadále udržoval spojení mezi domácím odbojem a čs. exilovou vládou.

Z Ležáků nevysílal, přesto byly vypáleny

Gestapo po něm usilovně pátralo. Potůčkovy ústupové cesty a úkryty zajišťovala sokolská odbojová organizace s krycí značkou S 21 B. Ta se vytvořila v severovýchodních Čechách počátkem roku 1942 a pracovali v ní převážně kantoři. V čele stál odborný učitel Josef Schejbal z Malých Svatoňovic.

Členové a spolupracovníci S 21 B plnili hlavně zpravodajské úkoly, ale opatřili také Potůčkovi náhradní vysílačku pro případ poruchy nebo vyřazení jeho Libuše z provozu. Radiostanici obsluhoval od ledna 1942 z lomu v Miřeticích, kde byla ukryta v podkroví strojovny. S krátkými přestávkami, v nichž bylo vysíláno i z jiných míst, zde působil až do 10. června, kdy byla Libuše převezena do Švandova mlýna v Ležákách.

Dva týdny po vyhlazení Lidic čekal stejný osud i vesničku Ležáky

V důsledku výpovědí Karla Čurdy začalo gestapo v severovýchodních Čechách zatýkat už brzy ráno 17. června. V Pardubicích hned reagovali a chtěli „parašutistu Jirku“ varovat. Do Ležáků se toho dne odpoledne vydal na kole Luděk Matura, jedna ze spojek mezi Bartošem a Potůčkem. Radista ale nebyl přítomen, a tak Matura varoval jen mlynáře Švandu.

Již od března 1942 bylo dohodnuto, že záložním místem pro Libuši bude malá obec Bohdašín. Vědělo o tom pouze několik lidí, mezi nimi Bartoš, Valčík, Schejbal a později samozřejmě také Jiří Potůček a řídící učitel školy v Bohdašíně Ladislav Satran.

Historikům se dosud nepodařilo (pro nedostatek důkazního materiálu) spolehlivě rekonstruovat průběh dějů a pohyb Potůčka mezi 17. a 20. červnem. Všichni přímí účastníci událostí byli popraveni nebo k přesunu radisty a vysílačky po válce nevypovídali.

Faktem pouze zůstává, že Potůček třicet minut po půlnoci na 18. června začal vysílat a činil tak s krátkou přestávkou do tří hodin. Poslal celkem 15 zašifrovaných zpráv – a to ze dvou různých přístrojů, jak o tom vypovídá záznam staničního deníku VRÚ (Vojenské rádiové ústředny v Londýně). Zřejmě se však již nikdy nepodaří zjistit, z jakého místa té noci vysílal.

Pohled na vypálené Ležáky

Pohled na vypálené Ležáky

FOTO: ČTK

Stejný zdroj (staniční deník VRÚ) ukazuje, že Potůček ze mlýna v Ležákách (ale ani z jiného místa po svém přesunu z lomu v Miřeticích do Ležáků, tj. ve dnech 10.–17. 6.) zcela jistě nevysílal. O tom, že se Libuše nacházela jeden čas ve Švandově mlýně, se gestapo dozvědělo od někoho ze zatčených až 21. června při výslechu (snad od Potůčkovy přítelkyně Věry Junkové). Osada Ležáky byla 24. června 1942 vypálena.

Satranova osudová chyba

Ze svého nového úkrytu – z půdy bohdašínské školy – vysílal četař Potůček v noci z 20. na 21. června. Další depeši poslal až 26. června:

„Ležáky u Vrbatova Kostelce, kde jsem byl se svou stanicí, byly srovnány se zemí. Lidé, kteří nám pomáhali, byli zatčeni. Jen s jejich pomocí jsem mohl zachránit stanici a sebe. Fred (Alfred Bartoš) v ten den v Ležákách nebyl. Nevím o něm a on neví o mém nynějším umístění. Zůstal jsem sám. Lidé se bojí a jsou nedůvěřiví. Lze těžko navazovat nové styky…“

Potůček nemohl vědět, že Bartoš bude následujícího dne mrtev, že on sám má před sebou už pouze týden života a je to jeho poslední zpráva, kterou do Londýna posílá. „Pro případ, že bych se nesetkal s Fredem,“ žádal v jejím závěru, „udejte mi jméno a adresu nástupce. Příští vysílání ve 23 hodin 28. června.“

Potůčkův pobyt ve škole na malé vesnici se nedal utajit. Navíc v okolí Bohdašína provádělo gestapo opakované prohledávací akce. Učitel Ladislav Satran byl vyčerpán vytrvalým, ale neúspěšným hledáním bezpečnějšího úkrytu. Pod tímto tlakem se 27. června dopustil osudové chyby, když požádal – se souhlasem Schejbala – o pomoc praktického lékaře MUDr. Viléma Dvořáčka ze Rtyně v Podkrkonoší.

Znali ho jako záložního důstojníka čs. armády a o správnosti tohoto pokusu je přesvědčovalo i to, že Dvořáček byl v okolí považován za spolehlivého vlastence. Jeho jméno bylo uvedeno na seznamu důvěryhodných osob, na něž se měli parašutisté v případě nouze obracet o pomoc.

Spoléhali tudíž na Dvořáčkovo češství a důstojnickou čest, ale podcenili podstatnou změnu jeho rodinných poměrů. Lékař se totiž na sklonku roku 1940 oženil a jeho příbuzným se stal rtyňský Němec František Beier, který po zřízení protektorátu přijal společně s manželkou říšskoněmeckou státní příslušnost a vstoupil do NSDAP. Navíc se jako horlivý nacista přihlásil k německému četnictvu v Náchodě.

Všechno se musí oznámit

Schůzka Satrana s Dvořáčkem, kteří se osobně neznali, se uskutečnila v sobotu 27. června v lékařově ordinaci. Její průběh známe z poválečné Dvořáčkovy interpretace. Satran se představil a pak Dvořáčka pozdravoval od „jednoho známého“ z Anglie, přičemž jeho jméno neuvedl.

Nato vyzval Dvořáčka ke spolupráci s jejich odbojovou skupinou a zřejmě ho požádal o pomoc při sehnání úkrytu pro parašutistu a zabezpečení provozu jeho vysílačky s tím, že ještě nabídl, že bude dělat mezi „oním známým“ a Dvořáčkem „spojku“.

Překvapený lékař však dal Satranovi jen vyhýbavou odpověď a odkázal bohdašínského učitele na pozdější dobu. Zvláštní návštěvu si ale nenechal pro sebe. Po Satranově odchodu dostal strach. „Jestli snad není agent provokatér,“ uvedl po válce při vyšetřování, „když nechtěl udati ani jméno známého, ani se nemohl legitimovati a pak též proto, že jako zcela neznámý se na něho obrací v takové choulostivé věci.“

Dvořáček nevěděl, jak se má zachovat, a tak se ještě tentýž den radil s Františkem Beierem. Ten mu řekl, že se všechno musí bezpodmínečně oznámit, a nechal na neděli přizvat svého nadřízeného nadporučíka Sauera z Náchoda. V jeho přítomnosti pak Dvořáček česky vše vylíčil, Beier jeho slova překládal a Sauer sepisoval protokol, který potom lékař podepsal.

Toto písemné hlášení bylo v pondělí 29. června odesláno na hradecké gestapo.

Ve škole s razií neuspěli

Tam a ani v pardubické služebně mezitím nezaháleli. Okruh nejbližších Potůčkových spolupracovníků nepopravili s ležáckými obyvateli tentýž den, ale po důkladných výsleších až 2. července 1942. Získali při nich poznatky, které napomohly ke zjištění Potůčkova nového úkrytu po odchodu z Ležáků.

Tomu odpovídá i poválečná výpověď Alberta Hardtkeho: „Ještě před Dvořáčkovým hlášením jsem obdržel od velitele gestapa z Pardubic Clagese upozornění týkající se té okolnosti, že ve spojení s těmito parašutisty má býti nějaký člověk jménem Satran. Když poté přišlo z Náchoda hlášení o Dvořáčkovi a Satranovi, rozvinuli jsme celou akci.“

Učitelka Věra Junková ze Studénky u Pardubic. Spolupracovnice parašutistů, do které se Potůček zamiloval. Byla popravena 2. července 1942.

Učitelka Věra Junková ze Studénky u Pardubic. Spolupracovnice parašutistů, do které se Potůček zamiloval. Byla popravena 2. července 1942.

FOTO: Repro z publikace Z. Jelínek: Operace Silver A

Klíčem bylo jméno učitele Satrana a gestapo vědělo i to, že se v bohdašínské škole skrývá parašutista. V úterý ráno 30. června přijela skupina příslušníků gestapa na četnickou stanici v Červeném Kostelci a chtěli vědět, kudy se jede na Bohdašín.

Do školy posléze vtrhli v době dopolední přestávky a Ladislava Satrana překvapili – nestačil nejen utéci, ale ani použít pistoli či ampulku s jedem. Okamžitě mu nasadili pouta a s namířenými pistolemi prohledali jeho byt i celou školu. Potůčka ani jeho vysílačku však už nenalezli…

Prostřílel se a utekl bosý

Parašutista byl totiž od neděle v jiném úkrytu v nedalekých Končinách (2,5 km od Bohdašína). Jak se to stalo?

Nešťastný a zoufalý Satran se po sobotním neúspěchu u Dvořáčka snažil najít jiné řešení. Tím spíše, že věděl o velké německé prohledávací akci, při níž byly obsazeny všechny přístupové cesty v okolí Bohdašína.

Objevila se sice možnost úkrytu u řídícího učitele Karla Ježka v Doubravici, ale nikoli hned. Nakonec se paní Satranová – ve snaze pomoci manželovi – obrátila na svého bratra Antonína Burdycha, rolníka z Končin, aby vzal Potůčka na dva tři dny k sobě, než bude úkryt u Ježků připraven.

Burdychovi měli od první světové války na svém statku tajnou skrýš na obilí, která sloužila jako úkryt před tzv. rekvizicemi. Byla to dva metry dlouhá a metr široká komůrka bez oken a bez dveří, jen s malým otvorem ve stropě, zavřeným poklopem vedoucím na půdu, který byl ještě navíc zakrytý senem, aby na půdní podlaze nebyl vidět. Dovnitř bylo dokonce zavedeno elektrické osvětlení.

Zatčený Satran po několika hodinách krutého výslechu gestapu prozradil, kam se Potůček s vysílačkou přemístil. Když do Končin odpoledne 30. června vtrhlo komando gestapa, byli Burdychovi zaskočeni, protože dosud o přepadu v Bohdašíně nevěděli. Gestapáci dlouho marně hledali maskovaný úkryt, a když ho konečně objevili, přinutili Antonína Burdycha staršího, aby odklidil seno z poklopu.

Vše bylo ztraceno a starý muž začal s gestapáky v zádech stoupat po úzkých schůdcích z předsíně na půdu. Vtom se stala nečekaná věc. Potůček, chladnokrevně vyčkávající do poslední chvíle, vyrazil příklop vchodu do úkrytu, vysunul ruce s pistolemi a intuitivně několikrát vypálil. Zasáhl do ramene Antonína Burdycha, který se skácel dozadu a strhl s sebou ze schodů za ním stoupající gestapáky.

Parašutista vyskočil z otvoru skrýše, proběhl nad hlavami vyděšených gestapáků kolem schodů asi čtyři metry ke střešnímu vikýři a seskočil do nestřeženého prostoru zahrady za chalupou. Přitom pálil na všechny strany a dokázal nemožné – v divoké přestřelce nezraněn zmizel pronásledovatelům v nedalekém lese.

Bosý, bez kabátu, jen v kalhotách a košili…

Jedni pomáhali, druzí udávali

Asi za hodinu se Potůček objevil ve škole v Zábrodí. Prosil učitele Karla Nypla o boty a kabát. Ten ho odmítl a po jeho odchodu ihned odjel na kole na četnickou stanici do Červeného Kostelce (2 km) a udal ho.

Šťastnější byl prchající parašutista o hodinu později u manželů Stolínových v Řešetové Lhotě. Dostal jídlo a chvilku si mohl na půdě odpočinout. Dali mu také tenisky pana Stolína, u kterých ale museli uříznout špice, protože mu byly malé. Za odměnu jim Potůček daroval jednu ze svých pistolí.

Prvního července ráno se objevil na dvoře Uhlířovy usedlosti v Dolsku. Dostal chléb s máslem a napít. Večer se schovával před bouřkou v hostinci ve Stéblové. Hostinský Machač (byl současně starostou obce) ale hned po jeho odchodu hlásil pohyb neznámého muže četníkům v Doubravici.

Pomník Jiřího Potůčka v místě, kde padl.

Pomník Jiřího Potůčka v místě, kde padl.

FOTO: Gampe [CC BY-SA 3.0]; Wikimedia Commons

Štvaný radista věděl, že nemá jinou možnost než se obrátit na spolupracovníky, u nichž se již dříve skrýval. Chtěl se vydat do Mnětic za Josefem Chrbolkou, ale náhodně se od jedné ženy dozvěděl, že byl zatčen, a tak změnil plán. Noc na 2. července přečkal neznámo kde. Poslední nadějí byl pro něho Jan Nováček, jeden z jeho ubytovatelů na Pardubicku.

Štvance zastřelil Půlpán

Druhého dne před desátou zvonil u dveří jeho domku v Rosicích. Marně. Netušil, že Nováček byl už 26. června zatčen. A nemohl vědět ani to, že při prohlídce jeho bytu se gestapáci zastavili u druhého nájemníka – Josefa Fitzbauera – a ukázali mu Potůčkovu fotografii s upozorněním, že je to hledaný parašutista.

Fitzbauer vyšel před dům a hned Potůčka poznal. Řekl mu, že soused je několik dní ve vězení. Nato se zbědovaný radista přiznal, že ho tři dny pronásleduje gestapo a četnictvo. Poprosil o nějaké oblečení. Po odmítnutí ihned odešel, zatímco Fitzbauer vzápětí zamířil na Obecní úřad v Rosicích, kde všechno oznámil.

Naprosto vyčerpaný a zoufalý Potůček už daleko nedošel. V blízkém lesíku směrem na Dubinku si hladový lehl na zem a okamžitě usnul. Tady ho krátce před půl dvanáctou zastihla vyslaná dvoučlenná četnická hlídka. Strážmistr Karel Půlpán se k němu zezadu přiblížil a ze vzdálenosti pěti kroků vykřikl na spícího muže: „Ruce vzhůru!“

Parašutista se převalil na břicho a instinktivně sáhl do odloženého kabátu pro pistoli. V tom okamžiku četník Půlpán stiskl spoušť předem nabité a odjištěné pistole. Zasáhl Potůčka do temene hlavy. Muž byl na místě mrtev.

Ve svém protektorátním hlášení i v poválečné výpovědi u soudu Půlpán tvrdil, že parašutista na něj mířil svou zbraní a jeho výstřel byl pouhou sebeobranou. Pitevní protokol však prokázal, že Jiří Potůček na četníka v žádném případě mířit nemohl.

Neměl šanci se bránit. Poslední člen desantu Silver A padl rukou českého člověka.