Lidé si konečně vydechli, architekti versailleského míru však dobrý pocit neměli. „Ještě za mého života bude válka a budeme vás opět v Evropě potřebovat,“ loučil se francouzský ministerský předseda Georges Clemenceau s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem. Maršál Ferdinand Foch, francouzský národní hrdina, to trefil ještě přesněji: „To není mír. Je to příměří na dvacet let.“

Evropané všeho druhu společně uvítali příchod války se zápalem hraničícím s náboženským.

Spousta historiků je dodnes přesvědčena, že už samotný versailleský mír obsahoval zárodky druhé světové války. Někteří dokonce hovoří o „třicetileté válce“ (1914–1945). Že prý nebýt příliš vysokých reparací... Že prý nebýt uměle vytvořených nových států s velkými menšinami. Ale tak to není. Abychom pochopili příčiny pustošivých evropských válek dvacátého století, je třeba vrátit se v čase.

Evropa ještě tančí valčík

Píše se 19. století. Dámy šněrují korzety, pánové smekají cylindry, všichni tančí Straussovy valčíky. Britské válečné loďstvo vládne mořím, Francie udává tón na Starém kontinentu a Německo? To ještě neexistuje. Jen spousta rozdrobených, německy mluvících knížectví. Jenže pak přichází na scénu ministerský předseda toho největšího a nejsilnějšího z nich, Pruska. Otto von Bismarck, politický vizionář, bezohledný manipulátor a sjednotitel.

Otto von Bismarck

Otto von Bismarck

FOTO: Profimedia.cz

Když Prusko s podporou ostatních německých zemí vyhraje válku s Francií (1870–1871), musí mu poražená země odstoupit pohraniční regiony Alsasko a Lotrinsko (neuralgický bod na další dlouhá desetiletí) a zaplatit válečné odškodnění 5 miliard franků. Dne 18. ledna 1871 je v Zrcadlovém sále paláce ve Versailles, v srdci říše poraženého nepřítele, pruský král Vilém I. prohlášen císařem sjednocené Německé říše. Říše schopné všeho.

Na Němce platí jen násilí

Pracovití a dobře zorganizovaní Němci, hrdí na svůj vlastní národní stát, jsou ekonomicky na vzestupu. Na začátku 20. století už jejich příjmy z exportu dotahují britské. A chtějí víc. Francie má na ně po prohrané válce vztek, aby ne! Také Velká Británie sleduje sílícího kontinentálního konkurenta nevraživě. Jako by nestačilo tisíc let hašteření s Francouzi, teď ještě Němci do toho!

„Taková země a její lid mohou být vyřazeni ze soutěžení kulturního lidstva jen špionáží a násilím,“ varuje roku 1911 britský ministr války Richard Burdon Haldane.

Prát se ale chtějí i ostatní země: Bosna a Hercegovina anektované Rakousko-Uherskem, Itálie a Japonsko, které by rády urvaly ještě nějaké kolonie, naštvané Turecko, jež přišlo o většinu svého evropského území v balkánských válkách, lavírující Rusko, toužící „chránit křesťany“ tak, aby přitom získalo úžiny Bospor a Dardanely, propojující cestu z Černého do Egejského moře.

Když kulka atentátníka rozervala krční tepnu rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este, Evropa se bouřlivě radovala: skvělá záminka! „Evropané všeho druhu společně uvítali příchod války se zápalem hraničícím s náboženským prožitkem,“ popsal tehdejší atmosféru americký historik židovského původu Peter Gay. To se ovšem rychle změnilo.

Více než 8,5 milionu mrtvých, přes 20 milionů raněných, spousta nadosmrti zmrzačených. Nevyčíslitelné materiální škody, poničená krajina, města, továrny, infrastruktura. Bilance první světové války byla strašlivá. A přepsala mapy Evropy:

V německém císařství, Osmanské říši a carském Rusku se změnil režim. Rakousko-Uhersko se rozpadlo, Habsburkové odešli do politického důchodu. Vznikly nové demokratické státy: Rakousko, Maďarsko, Československo, Polsko, Estonsko, Finsko, Litva a Lotyšsko. Zrodilo se království Srbů, Chorvatů a Slovinců, pozdější Jugoslávie.

Sešli jsme se, abychom rozhodli o vině

Počátkem roku 1919 se začali do Paříže sjíždět politici, diplomaté, špehové a kapitáni průmyslu. Každá z 32 zemí, jež se účastnily jednání, si však představovala výsledky mírové konference jinak. Francie chtěla náhradu válečných škod a jistotu, že ji výbojný soused nebude napříště ohrožovat. Odplata za porážku z roku 1871 byla jistě také sladká. Velká Británie trvala na zachování své nadvlády na moři. Mezi Němci a Francouzi hodlala udržovat rovnováhu, aby si ani jedni, ani druzí nemohli moc vyskakovat.

Pařížská konference začala v lednu 1919

Američané by kromě prosazení vznešené myšlenky na založení Společnosti národů uvítali návrat financí půjčených spojencům. Navíc prezident Wilson prosazoval právo národů na sebeurčení (samozřejmě mimo území Spojených států, ještě aby ho chtěli indiáni!) – k nelibosti Francie a Británie s jejich koloniálními impérii. Italové toužili po válečné kořisti. A všichni dohromady se báli rudé revoluce v Rusku.

Není divu, že jednání byla složitá. Dominovala jim „Velká čtyřka“ vítězů: francouzský premiér Georges Clemenceau, jeho britský protějšek David Lloyd George, prezident USA Woodrow Wilson a ministerský předseda Itálie Vittorio Orlando.

Tři nejdůležitější muži na konferenci – zleva David Lloyd George, Woodrow Wilson a Georges Clemenceau

Tři nejdůležitější muži na konferenci – zleva David Lloyd George, Woodrow Wilson a Georges Clemenceau

FOTO: Repro foto Jak se dělal mír roku 1919

Mocenské pozice zemí odrážel zasedací pořádek vítězů: na čestném místě uprostřed Nejvyšší rady seděli Francouzi, po jejich bocích Britové a Američané, na krajích Italové a Japonci (ti později konferenci předčasně opustili). Hlavní slovo měli Francouzi, jejichž zemi válka zpustošila nejvíc a měli také nejvíc padlých.

„Je nade vši pochybnost, že jsme se sešli, abychom rozhodli o míře německé viny a o výši válečných reparací. Chceme své země znovu postavit na nohy,“ prosazoval Clemenceau. Nekompromisní vystupování mu vysloužilo přízvisko „Tygr“ a vedlo k tomu, že většinu svých stanovisek prosadil.

Žádali jste o mír a my vám ho dáme

Pařížská mírová konference měla trvat pár týdnů, nakonec se však – s několika přestávkami – protáhla na celý rok. V jejím průběhu byly uzavřeny smlouvy s poraženými zeměmi. Tu nejdůležitější, s Německem, signatáři podepsali 28. června 1919 v Zrcadlovém sále zámku ve Versailles. Na témže místě, kde roku 1871 vznikla Německá říše. Jak symbolické.

Tato smlouva není předzvěstí míru, nýbrž války, války, která bude mnohem ničivější než ta, již jsme právě ukončili.Americký senátor Philander Knox, 1920

Němci se samotných jednání neúčastnili, do Paříže si přijeli jen vyslechnout verdikt. A ten byl tvrdý. „Nyní konečně nastal okamžik pravdy. Žádali jste o mír a my vám ho dáme. Vnutili jste nám válku a my uděláme vše, aby se to už nikdy nemohlo opakovat,“ zahájil „Tygr“ Clemenceau jednání. Když Němci poprvé vyslechli podmínky míru, byli v šoku.

Následujících třicet let bude Německo platit vysoké reparace (konkrétní suma 132 miliard marek ve zlatě byla stanovena později, ale uvažovalo se i o větší částce). Ztratí všechny zámořské kolonie a také 13 % vlastního území (miliony naštvaných Němců v pohraničí se kartografickými škrty ocitly rázem v jiném státě).

Alsasko-Lotrinsko vrátí Francii. V Porýní vznikne demilitarizovaná zóna. Sársko s jeho uhelnými doly a ocelárnami bude 15 let svěřeneckým územím Společnosti národů, poté se obyvatelé budou moci rozhodnout, zda chtějí být součástí Německa, či Francie. Německá armáda smí mít jen 100 tisíc mužů. Žádné tanky, dělostřelectvo, vojenské letectvo a ponorky, válečné loďstvo jen velmi omezené. A zákaz vyhlášení branné povinnosti.

Německá delegace lapala po dechu: tohle opravdu nečekala. „Požaduje se po nás, abychom přiznali vinu za rozpoutání války. Kdybych ale něco takového vyslovil, byla by to lež. Tato smlouva je ztělesněním patologické nenávisti," konstatuje rozhořčeně německý ministr zahraničí Ulrich von Brockdorff-Rantzau. Podepsat odmítne.

Německo nakonec k dohodě přistoupí až pod hrozbou útoku na Berlín. Nesmíří se s ní však nikdy. Za příliš přísnou ji považují i Britové. Ani prezidenta Wilsona doma nepochválili. Americký Senát odmítl podepsanou Versailleskou smlouvu ratifikovat.

„Pane prezidente, po důkladném zvážení jsem dospěl k názoru, že tato smlouva není předzvěstí míru, nýbrž války, války, která bude mnohem ničivější než ta, již jsme právě ukončili,“ vysvětlil jeho stanovisko pensylvánský senátor Philander Knox.

Selhala evropská diplomacie?

Byly podmínky míru opravdu příliš tvrdé a selhala tedy ve Versailles evropská diplomacie, jak se domnívá spousta historiků? Nikoli. Kdyby válku vyhrálo Německo, převálcovalo by poražené daleko tvrději. Po první světové válce ztratilo sice část území, jeho průmyslový potenciál však zůstal zachovaný. Výše reparací 132 miliard zlatých marek byla sice obrovská, leč iluzorní. Reálně se počítalo s 50 miliardami zlatých marek. Ale ani o to nešlo.

Problém totiž nespočíval v tom, jestli Německo reparace platit může, ale jestli je platit chce. Argumenty shrnuje Ondřej Houska z Hospodářských novin, bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v Bruselu, ve studii „Uspořádání odsouzené k zániku?“: Berlín dělal všechno možné, aby se placení vyhnul. Cíleně pracoval na likvidaci marky: neřešil deficit rozpočtu, uváděl do oběhu nadbytek peněz, odmítl zvýšit daně, přestože byly daleko nižší než ve Francii a Belgii (Přece nesníží životní úroveň obyvatel!).

Výsledkem byla hyperinflace: v listopadu 1923 dosáhl kurz za jeden americký dolar astronomické hodnoty 4,2 bilionu marek. A Němci dosáhli nakonec svého. Z původních 132 miliard posléze splatili pouze necelých 21 miliard zlatých marek, v přepočtu asi 5,25 miliardy dolarů.

Když v Německu vrcholila hyperinflace, dosáhl kurz za 1 americký dolar astronomické hodnoty 4,2 bilionu marek. Na ilustračním snímku je mince v tehdejší hodnotě půl milionu marek.

Když v Německu vrcholila hyperinflace, dosáhl kurz za 1 americký dolar astronomické hodnoty 4,2 bilionu marek. Na ilustračním snímku je mince v tehdejší hodnotě půl milionu marek.

FOTO: imago stock&people, ČTK

Spousta Němců si totiž porážku ve válce nepřipustila: za tu mohla „rána dýkou do zad neporažené armády". Příměří přece podepisovali na půdě protivníka, jejich území se válka nedotkla! Vina za miliony mrtvých a zdevastovanou Evropu se rychle vytratila, pocit křivdy spáchané na Němcích ve Versailles však zůstal.

Na tuto nacionalistickou notečku hrál Adolf Hitler mistrně už ve dvacátých letech, stejně jako obratně využil dopadu světové hospodářské krize v letech třicátých. Krok za krokem tak výsledky prohrané války anuloval. „Usmiřovací" postoj Británie a Francie mu nahrával – západní demokracie se totiž víc bály komunismu než fašismu. Ze jde o tragický omyl, měly brzy zjistit na vlastní kůži.

Sársko se v roce 1935 (po velké německé propagandistické kampani) plebiscitem znovu připojilo k Německu. Vzápětí Němci zavedli brannou povinnost – jasné porušení Versailles. O rok později obsadili a znovu vyzbrojili demilitarizovanou zónu Porýní. V roce 1938 následovalo připojení (anšlus) Rakouska k Německu a ostudná mnichovská dohoda.

Dnes se zdá nepochopitelné, že Francie a Anglie tomu všemu ustupovaly, maximálně se zmohly na nějakou tu protestní nótu. Jak však shrnul Winston Churchill ve své fultonské řeči (1946): „Válka se nevedla jen kvůli tomu, aby se přemohl fašismus v Německu, nýbrž o dobytí německého exportního trhu. Kdybychom to chtěli, tak bychom v roce 1935 válce zabránili bez toho, že by padl jediný výstřel. Ale to nebylo naším přáním.“

Takže evropská diplomacie opravdu selhala. Nikoli ovšem stanovením příliš tvrdých podmínek ve Versailleské smlouvě, ale příliš benevolentním přístupem k jejich dodržování a snahou vyhnout se za každou cenu konfliktu s Německem. Díky tomu mohl Hitler v plné síle napadnout 1. září 1939 Polsko, a rozpoutat tak druhou světovou válku, která byla ještě ničivější.

A selhává dnes znovu?

Podle profesora univerzity Yale Davida Gelerntera „je svět nyní přesně tam, kde politici v roce 1919 skončili“: máme liberální Německo, nezávislé Polsko, více či méně prosperující malé evropské demokratické státy „a opět se někomu omlouváme za své evropské hodnoty.“

Na první pohled se dějiny opakují, svět se však za sto let změnil. „Zatímco ve dvacátých letech disponovaly politickou mocí zejména evropské velmoci a Spojené státy, dnešnímu světu dominují nejen USA, ale také Rusko, Čína, Indie či Japonsko. Navíc je ekonomicky zásadně provázaný, jakýkoli globální konflikt by rezonoval v celém světě. S trochou nadsázky lze říci, že když v Číně dostanou rýmu, v Americe hledají kapesníky. Nehledě na to, že dnešní zbraňové systémy mají nesrovnatelně vyšší potenciál a ničivou sílu,“ konstatuje Pavel Baran z Filozofického ústavu Akademie věd ČR.

Co z toho plyne? Vliv evropských diplomatů na světové dění klesá, zatímco závislost Evropy na rozhodnutí lídrů velmocí roste. A při použití moderního arzenálu v plném rozsahu by důsledky špatných rozhodnutí těchto lídrů byly katastrofální pro všechny. Neboť, jak praví americký filozof George Santayana: Národy, které zapomněly na svou minulost, jsou odsouzeny znovu ji opakovat.