Bohumil Laušman patřil k těm, jimž politika naplňovala život a stala se jeho smyslem. Vtáhla ho už jako dvacetiletého mladíka a od počátku se angažoval v sociální demokracii. Této straně zůstal věrný do konce života.

Nejmladší poslanec parlamentu

Narodil se v Žumberku u Chrudimi 30. srpna 1903 v česko-židovské rodině vesnického učitele. Měl tři sourozence – Jaroslava, Štěpánku a Zdenku. Po maturitě na obchodní akademii krátce pracoval v Hypoteční bance, ale lákala ho veřejná práce a žurnalistika.

Od roku 1925 působil v krajském sekretariátu strany v Pardubicích. V témže roce se oženil s mladší dcerou chrudimského starosty a místního vlivného sociálního demokrata Václava Káška. Zanedlouho se manželům Bohumilu a Julii Laušmanovým narodila s ročním odstupem dvě děvčata, Olga a Věra.

V roce 1935 uspěl dvaatřicetiletý Laušman v parlamentních volbách a stal se nejmladším poslancem v Národním shromáždění. Po rozpuštění strany za druhé republiky byl zvolen generálním tajemníkem Národní strany práce, sdružující příslušníky levicových stran.

Svatební fotografie Bohumila a Julie Laušmanových (1925)

Svatební fotografie Bohumila a Julie Laušmanových (1925)

FOTO: Repro z knihy Bohumil Laušman, politický životopis

Po 15. březnu 1939 se zapojil do odboje. Když mu hrozilo zatčení, odešel v prosinci do exilu. Utíkal na lokomotivě v přestrojení za topiče přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie. Odtud pak s falešným pasem přes Itálii doputoval do Francie. Do bojů nezasáhl, ale po jejím pádu se šťastně dostal s prchajícími čs. vojáky do Anglie.

Zde krátce sloužil v armádě, pak ho Edvard Beneš jmenoval členem Státní rady československé v Londýně. Do exilové vlády se však neprosadil. Podle pamětníků to ambiciózní Laušman přijímal s velkou nevolí. Tehdy nastoupil cestu krajně levicové politiky a stal se z něho stoupenec úzké spolupráce s komunistickou stranou.

Zařídil si na sovětské ambasádě cestu do SSSR a v roce 1942 ji za nemalého osobního rizika podnikl. V zemi Sovětů pobyl uprostřed války čtyři měsíce. Setkal s Klementem Gottwaldem i dalšími komunistickými předáky. O dva roky později neváhal přijmout další riskantní misi, když ho Beneš jmenoval členem čs. vládní delegace ke slovenským povstalcům.

Po porážce SNP na konci října 1944 odmítl v Banské Bystrici evakuaci a odešel s partyzány do hor. Po několikaměsíční anabázi se jeho skupině podařilo v březnu 1945 přejít frontu a zakrátko už byl v Moskvě, kde se účastnil jednání o programu a složení budoucí vlády.

Do osvobozené vlasti se vracel jako ministr průmyslu.

Není možné foukat proti větru

Svého ministerského postu od počátku využíval k důrazné levicové politice (patřil k hlavním strůjcům razantního znárodňování čs. průmyslu) a prosazoval úzké spojenectví s komunisty. Dokonce v roce 1945 uvažoval i o sloučení v jednotnou socialistickou stranu.

Svoje stanoviska korigoval po drtivé porážce sociálních demokratů v květnových volbách 1946 a na listopadovém sjezdu v roce 1947 už patřil spíše ke středu. Postavil se do čela stranické opozice vůči Zdeňku Fierlingerovi a jeho skryté komunistické frakci. V bouřlivé diskusi byl zvolen do čela sociální demokracie, ale na nějaký výrazný obrat v rozdělené straně už nebyl čas.

O čtyři měsíce později – při mocenském převratu v únoru 1948 – se nepřipojil k demisi nekomunistických ministrů a prosazoval řešení vládní krize navrhované prezidentem Benešem (tj. na základě dosavadní Národní fronty). Pět dní odolával tlaku komunistů a odmítal jejich nabídky na utvoření levicové vlády.

Teprve když nátlak dosáhl takové míry, že hrozil úplný rozkol strany a její ovládnutí tzv. levou frakcí, rozhodlo se Laušmanovo vedení pro vstup do nové Gottwaldovy vlády. O několik dní později svůj postup na zasedání strany vyjádřil slovy: „Revoluční doba jde dále, musíme se přizpůsobit. Není možné foukat proti větru.“ Vzápětí, 18. března 1948, musel žezlo ve straně znovu přenechat Zdeňku Fierlingerovi.

Bohumil Laušman (vlevo) přihlíží, jak prezident Edvard Beneš podepisuje 24. října 1945 dekrety o znárodnění klíčového průmyslu.

Bohumil Laušman (vlevo) přihlíží, jak prezident Edvard Beneš podepisuje 24. října 1945 dekrety o znárodnění klíčového průmyslu.

FOTO: Repro z knihy Útěky a návraty

Ve vládě „obrozené“ Národní fronty se Laušman stal náměstkem předsedy vlády, kde setrval až do doby, kdy podal Edvard Beneš demisi. Gottwald byl v červnu zvolen jeho nástupcem a Antonín Zápotocký se stal novým premiérem. Laušmana už do nové vlády nepřizvali.

Po slučovacím sjezdu sociálních demokratů s komunisty ho nevzali ani do KSČ, ačkoli společně s manželkou o přijetí požádali. Zato mu Gottwald – se zjevným záměrem odvést ho z prostředí české politiky – nabídl místo oblastního ředitele elektráren v Bratislavě.

Za hranice musí jít celá rodina

Vynucený odchod z politického života nesl Laušman velmi těžce. Na Slovensko se v říjnu 1948 odstěhoval jen s manželkou, obě dcery zůstaly v Praze. Často za nimi jezdíval a při schůzkách s přáteli se netajil zklamáním nad politickými událostmi, ale doporučoval jim nerezignovat, setrvávat za přijatelnou morální cenu ve funkcích a čekat. Nebyl příznivcem ilegality, konspirace ani žádné ozbrojené formy odporu.

Tři životy parašutisty a konfidenta Václava Kindla

Během roku však seznal svou vlastní situaci za natolik beznadějnou, že se rozhodl odejít do exilu. Výrazně k tomu napomohlo zatčení jeho zetě majora Jaromíra Nechanského v září 1949 pro zpravodajskou činnost ve prospěch USA. Laušman o jeho spolupráci s Američany věděl, ale nesouhlasil s ní, protože ji považoval za nebezpečnou pro celou rodinu.

Bylo mu jasné, že Nechanský bude cíleně vyslýchán tak, aby byl vytvořen formální důvod i k jeho zatčení. Odjel do Prahy, kde o případu mluvil s ministrem vnitra Václavem Noskem (svým dobrým známým z válečného Londýna) a ministrem národní obrany Ludvíkem Svobodou. Oba ho ubezpečovali, že se nemusí ničeho obávat, ale při druhé návštěvě o tři týdny později už Svoboda označil případ Nechanského za vážný a radil, že by bylo vhodné uvažovat o rozvodu manželství dcery Olgy.

Ve stejném období bylo zatčeno několik bývalých vedoucích funkcionářů sociální demokracie i bývalých partyzánů včetně Karla Steinera-Veselého, Laušmanova dobrého známého.

Tehdy manželce oznámil, že musí odejít do zahraničí – a prohlásil, že s ním tentokrát půjde celá rodina. Ačkoli to manželka i dcery rázně odmítaly, Laušman trval na svém. Naléhal na ně po tragických zkušenostech z první emigrace, kdy svým útěkem vystavil rodinu nacistické odvetě: matka a bratr byli zavražděni v koncentračních táborech, přežily jen manželka a sestra v Terezíně a Ravensbrücku.

Prozradila je značka auta

Scénář útěku byl připraven s pomocí Miroslava Kapka, snoubence Laušmanovy mladší dcery Věry. Skupina sedmi lidí měla pod vedením místního občana o silvestrovské noci roku 1949 přejít nedaleko Nýrska na německou stranu (Bohumil a Julie Laušmanovi, jejich známá manželská dvojice Julius a Zdenka Koštiakovi z Bratislavy, Věra se snoubencem a Olga Nechanská).

Ačkoli Státní bezpečnost Laušmana sledovala a měla indicie o jeho úmyslu emigrovat, o přípravě samotného útěku nevěděla. Zřejmě by se tak podle plánu i podařil, kdyby na sebe uprchlíci zbytečně neupozornili. Před místní restaurací u nádraží v Nýrsku si policejní patrola všimla odstaveného auta s bratislavskou poznávací značkou.

V rámci běžného postupu vstoupila hlídka do restaurace a perlustrovala neznámé osoby. Nakonec všechny předvedla na policejní stanici.

Náhodně unikla pouze Zdenka Koštiaková a běžela za Laušmanem, který už čekal na smluveném místě u převaděče. Po této katastrofální zprávě několik hodin váhal, ale nakonec těsně před půlnocí vyrazil k hranicím jen s průvodcem.

Po vyřazení z aktivní politiky měl Bohumil Laušman více času na rybaření (1949).

Po vyřazení z aktivní politiky měl Bohumil Laušman více času na rybaření (1949).

FOTO: Repro z knihy Bohumil Laušman, politický životopis

Měl pouze aktovku s náhradním prádlem, holicími potřebami, jedním ručním granátem a třemi knihami. Nad ránem se oba muži bez problémů dostali do bavorského Neukirchenu.

Na podzim 1950 se v Praze konal proces se všemi zadrženými uprchlíky. Julie Laušmanová byla za velezradu odsouzena na 14 let, dcera Věra na 15 a Olga Nechanská dostala 10 let žaláře.

Exil Laušmana nepřijal

Československý politický exil bývalého šéfa sociální demokracie až na malé výjimky nepřijal. Vytýkali mu jeho spolupráci s komunisty a přílišnou levicovost. Exilová sociální demokracie ho ze strany vyloučila. Kritici mu nemohli odpustit jeho počínání během převratu a zvláště jeho účast v Gottwaldově poúnorové vládě.

Zůstal osamělým politikem, ale nerezignoval. V říjnu 1950 odešel do Jugoslávie. Veřejně zde vystupoval a ztotožňoval se s titovskou koncepcí socialismu. Jeho politické ambice to však nenaplnilo. Nakonec ani nedostal původně přislíbenou rozhlasovou stanici, kterou chtěl konkurovat Hlasu Ameriky a Svobodné Evropě.

Chtěl šířit názory a stanoviska, která postupně povedou k destabilizaci komunistického režimu v Československu a jeho nahrazení jiným politickým systémem. V jeho představách se měla ČSR postupně obrodit jako stát kombinovaný z politických systémů předválečného Československa a státu tzv. lidové demokracie v letech 1945–1947.

Postupem času Laušmanova izolace u čs. exilu ustupovala a dařilo se mu navazovat styky s některými jednotlivci (hlavně s Blažejem Vilímem) a socialistickými stranami (francouzskou a rakouskou). Po dvou letech projevil přání přesídlit do Rakouska, aby měl lepší kontakt s domovem. Josip Broz Tito mu nebránil, radil mu však, aby se držel dál od československých hranic.

Na Štědrý den do Ruzyně

Nejdříve žil v Innsbrucku, potom se přestěhoval do Salcburku, odkud podnikal cesty po západní Evropě. Dokumenty I. správy StB ukazují, že o jeho pobytu v Rakousku československá rozvědka věděla, měla v jeho okolí své spolupracovníky a dlouhodobě se zabývala plánem jeho únosu do Československa.

Agenti vídeňské rezidentury zmapovali vše potřebné. Věděli, že Laušman žije sám v podnájmu a opatruje ho hospodyně. Několikrát i vyzkoušeli, kolik musí vypít alkoholu, aby nebyl schopný odporu. Ve svých zprávách zmiňovali, že se cítí osamocený a trápí se osudem své rodiny. Chytá se jakékoli šance kontaktovat domov. Podléhá depresím a hodně pije. Hlásili také, že hledá muže, kteří by za peníze dokázali dostat jeho rodinné příslušníky do exilu.

Návrh na provedení únosu schválil 18. prosince 1953 ministr vnitra Rudolf Barák. Úkolem byl pověřen šéf vídeňské rezidentury Miroslav Nacvalač (krycím jménem Kubeš), utajený jako jeden z tajemníků čs. velvyslanectví. K ruce měl tři spolupracovníky, agenty z řad rakouských občanů.

Jeden z nich – krycím jménem Günther – navštívil večer 23. prosince Laušmana v jeho bytě. Opil ho a nasypal do nápoje drogu. Poté odešli na fingovanou schůzku s osobou, která přijela z Prahy. Společně se zbývajícími dvěma agenty naložili Laušmana do auta a odvezli jej do sovětské zóny Rakouska. Tam jim zapůjčili dva automobily a tělesnou stráž, která doprovodila Laušmana do Prahy.

Padesátiletý Bohumil Laušman krátce po únosu z Rakouska na Vánoce 1953.

Padesátiletý Bohumil Laušman krátce po únosu z Rakouska na Vánoce 1953.

FOTO: Repro z knihy Útěky a návraty

Společnost v autě dělal omámenému muži i kapitán rozvědky Nacvalač-Kubeš, který pak pro nadřízené pořídil podrobný záznam. „Laušman dal během cesty několikrát najevo,“ psal v jeho závěru, „že je přesvědčen, že jedná s Američany, kteří ho vezou na nějaké jednání do Innsbrucku.“

Skutečnost však byla jiná. Když se na Štědrý den ráno před devátou hodinou otevřela vrata na Ruzyni, do nichž vjel vůz s Laušmanem, byl to jeho druhý a poslední návrat domů. Vězeňská cela však byla vším jiným než domovem, po kterém tolik toužil.

Sedmnáct let za velezradu

Po vystřízlivění z opiátů začaly okamžitě výslechy. Podle vyšetřovatelů měl být Laušman vůdčí osobou chystaného velkého procesu proti sociálním demokratům. Snažili se mu dokázat, že vedl rozsáhlou konspirační síť na čs. území, což měl činit ve spolupráci se západními tajnými službami.

Laušman nevyvracel, že jeho činnost v exilu směřovala proti politickému systému v Československu, neboť věřil a doufal v jeho zvrat nebo hlubší proměny. Ale odmítal nařčení ze špionáže, sabotáže a vlastizrady. Přiznával, že byl ve styku se západními tajnými službami, avšak pouze proto, že ho po útěku z ČSR vyslýchaly.

Od procesu věznitelé nakonec ustoupili. Naopak mu slíbili, že vystoupí-li v předvečer voleb do národních výborů veřejně proti emigraci, propustí z vězení rodinu a jeho případ bude řešen bez soudu s možností úplného propuštění.

Laušman svolil a 15. května 1954 na zrežírované tiskové konferenci přenášené rozhlasem prohlásil, že se vrátil dobrovolně, emigraci odsoudil a tvrdil, že mu čtyři roky v zahraničí „otevřely oči“ a poučily ho „nejen o marnosti, ale také o nebezpečných a pošetilých důsledcích všeho, co s ilegalitou souvisí“.

Manželku s dcerami v polovině července propustili, druhý slib však nesplnili. A stejně to v dalších letech dopadlo i s mnoha dalšími. Nakonec stanul z podnětu funkcionářů ministerstva vnitra v září 1957 před krajským soudem a v neveřejném jednání byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k 17 letům odnětí svobody.

Záhada smrti na cele

Tím definitivně zanikla varianta osvobození bez soudu a také poslední zbytek umírající naděje na splnění slibu politiků. V dalších letech Laušman protestoval, domáhal se řešení svého případu, držel několikrát hladovku, ale i všechny další pokusy dostat se na svobodu (žádost o obnovu procesu či o prominutí zbytku trestu cestou milosti) byly marné.

Nevztahovala se na něho amnestie v roce 1960, ani ta o dva roky později. V roce 1963 se chystala další a Laušmanovi bylo slibováno propuštění. Nad ránem 9. května však za záhadných okolností na cele zemřel.

Přivolaný lékař konstatoval smrt následkem srdečního infarktu. Potvrdila to i soudní pitva. Později se však o Laušmanově skonu vyrojily různé dohady. Jeho spoluvězeň Štefan Pagáč ve své knize Svědek z cely č. 13 (New York, 1979) tvrdí, že byl otráven intoxikovanou cigaretou.

Podobné vysvětlení jeho smrti podává uprchlík z rozvědky StB Josef Frolík, když ve své knize Špion vypovídá (1979) konstatuje: „V květnu 1963 na něm lékař věznice Ruzyň zkoušel nový preparát halucinogenní drogy vyvinuté ústavem StB a Bohumil Laušman zemřel v noci z 8. na 9. květen 1963.“

Žádná z těchto spekulací však dosud nebyla věrohodně doložena.