Hlavní obsah

Před 75 lety došlo k největší popravě Čechoslováků. Rudolf Vrba z Osvětimi utekl a podal svědectví

Právo, Miroslav Šiška

Jen hrstka lidí dokázala v letech 1940 až 1945 z osvětimského pekla utéci. Patřil k nim i Rudolf Vrba, jemuž se to společně s Alfredem Wetzlerem podařilo v dubnu 1944 a jejich svědectví se stalo jedním z nejzávažnějších dokumentů druhé světové války. Zejména informace o největší hromadné popravě československých občanů v historii, zavraždění 3792 obětí v plynových komorách v noci z 8. na 9. března 1944.

Foto: ZUMA/Keystone Pictures USA, ČTK

Rudolf Vrba (vlevo) na snímku z roku 1964 ve Frankfurtu, kam přijel svědčit proti bývalým dozorcům z Osvětimi.

Článek

V historické literatuře je děsivé svědectví známé jako Zpráva Wetzlera a Vrby a jeho zrodu předcházel neuvěřitelný příběh plný šťastných i krutých náhod. Rudolf Vrba ho písemně zpracoval a vydal v roce 1963, česky však jeho kniha vyšla až v roce 1998 pod názvem Utekl jsem z Osvětimi.

Náklad listu zvedl o 40 procent

Po osvobození (Osvětim dne 27. ledna 1945 osvobodila sovětská armáda) si Rudolf Vrba (narozený jako Walter Rosenberg) legalizoval své válečné jméno, odešel do Prahy, vystudoval a získal doktorát technických věd, posléze i vědeckou hodnost a věnoval se výzkumu v oboru biochemie mozku.

Nikdy nezapomínej, že když jsi z lágru venku, boj teprve začíná. Buď pořád ve střehu.

Mnozí v jeho okolí věděli, že byl za války v Osvětimi, ale nikdo se ho neptal, co se tam vlastně dělo. Dílem proto, že takové téma bylo tehdy tabu, možná i z ostychu nebo z nezájmu. Přitom se některé osvětimské události k dějinám Československa přímo vztahovaly.

Především největší hromadná poprava československých občanů v historii – zavraždění 3792 obětí z takzvaného terezínského rodinného tábora v plynových komorách v noci z 8. na 9. března 1944.

V roce 1958 Rudolf Vrba hostoval na univerzitě ve Štrasburku a rozhodl se, že se do vlasti nevrátí. Odešel do Izraele, kde pracoval jako biochemik na ministerstvu zemědělství. Po dvou letech dostal nabídku, aby se podílel na výzkumu Britské lékařské vědecké rady.

Psal se rok 1960 – odjel do Anglie právě v době, kdy byl v Argentině Mossadem dopaden Adolf Eichmann a kdy se připravoval jeruzalémský proces. Tehdy se v mnoha britských novinách začalo znovu diskutovat o holocaustu. Na jejich stránkách téměř zdomácnělo slovo Osvětim a jeden z Vrbových nových přátel – redaktor BBC Alan Perry – jej přiměl, aby své vzpomínky nabídl tisku.

Foto: archív M. Šišky

Mladý Rudolf Vrba začal po válce studovat v Praze na vysoké škole (1946).

Jiná náhoda svedla Vrbu dohromady s irským novinářem Alanem Bestičem, který mu pomohl se psaním, a nakonec z toho bylo pět pokračování. Během března roku 1961, kdy Vrbovy vzpomínky vyšly v nedělní příloze Daily Heraldu, se náklad listu zvedl o 40 procent.

Mlékař mu nejprve nevěřil

Pravidelným čtenářem Vrbových vzpomínek byl i mlékař, který denně nechával za dveřmi jeho bytu potraviny. Po skončení seriálu Vrbovi řekl: „Vaše články se mi vůbec nelíbily. Řeknu vám to na rovinu; připadá mi, že jste z Československa přišel, abyste kazil naše vztahy s Němci. Šíříte o nich lži.“

Z dalšího hovoru vyplynulo, že onen malý, zdvořilý muž bojoval ve válce proti nacistům a že si o Němcích hitlerovské éry nedělá žádné iluze. Namítl však, že je mír, oni jsou nyní britskými spojenci a není přece už třeba dělat proti nim propagandu.

„To, co říkáte ve svých článcích, je zlomyslné a neuvěřitelné,“ vyčítal někdejšímu osvětimskému vězni. Když se ho Vrba klidně zeptal, proč si myslí, že lže, dostalo se mu svérázné argumentace:

„Mám hodnou, prostou a řekněme, že i dost jednoduchou ženu. Dobrá. Ale zkuste jí říct, že někdo chce ublížit našim dětem! Vezme sekeru nebo kuchyňský nůž a mohli byste si něco zkusit! Jen přes její mrtvolu! A to je, jak říkám, hloupá. A vy mi teď chcete říci, že všichni ti chytří Židi z celé Evropy vzali své děti za ruce a odvedli je náckům do těch hnusných plynových komor, stovky mil daleko? Tomu přece nemůžu věřit!“

Co se stalo a proč

Právě v té chvíli, jak píše Vrba v předmluvě českého vydání své publikace, pochopil, že bude muset napsat knihu, aby všem vysvětlil, nejen co se Židům v Osvětimi stalo – jak to vcelku dobře dokázal již v článcích v Daily Heraldu – , ale hlavně jak se to mohlo stát.

„Budu muset detailně popsat celý ten německý podvod,“ uvědomil si.

„Tu úskočnou zrádnou a rafinovanou úřednickou práci, která předcházela vulgární, hrubé, vražedné síle. Vysvětlit, že německá administrativa držela na přísně tajených místech vždy dostatek katů, kteří v dané chvíli udeřili na vyhlédnuté oběti zákeřně, zpravidla bleskurychle, krutě a bez jakéhokoli slitování – to byla ta konečná, ale důležitá součást systému. Že budu muset popsat všechno, co je na míle vzdáleno zkušenosti a představám mého londýnského mlékaře.“

Výsledkem byla kniha, která poprvé vyšla v roce 1963 a od té doby pak v desítkách edicí a překladů. V Anglii byla první publikací, která nebyla určená jen odborníkům. Vrba se v ní zaměřil na takové momenty, které umožnily i onomu mlékaři, aby pochopil metodu, jejíž pomocí nacisté spustili vraždící mašinérii v Osvětimi.

V dalších letech působil Rudolf Vrba jako vědec a vysokoškolský pedagog v USA a v Kanadě. Po roce 1989 několikrát navštívil Československo a poskytl desítky rozhovorů médiím. Zemřel ve Vancouveru v roce 2006.

Po jeho knize se mu ozvaly některé německé organizace, které soudně stíhaly nacistické válečné zločince. Podílel se pak na jejich vyhledávání a svědčil v řadě procesů (některé ze soudů sám vyvolal). Podílel se také na vzniku několika filmů o historii holocaustu, tím nejznámějším byl slavný dokument režiséra Clauda Lanzmanna Šoa, dokončený v roce 1985.

Útěk byl jediná šance

Rudolf Vrba (Walter Rosenberg) se narodil v roce 1924 v Topoľčanech. V patnácti letech byl podle antisemitských zákonů Slovenského státu vyloučen ze střední školy a pracoval jako dělník.

Když v březnu 1942 začínaly židovské transporty „na východ“, oznámil matce, že odejde do Anglie, aby se připojil k čs. armádě v zahraničí: „Mami, nechci skončit v transportu jako dobytek, který vezou na porážku.“

Foto: Profimedia.cz

Rudolf Vrba na fotografii ze 40. let

Dvakrát se neúspěšně pokusil uprchnout za hranice (poprvé jen náhodou vyvázl životem), byl chycen a ocitl se ve sběrném táboře v Novákách. Odtud je v polovině června 1942 deportován do Majdanku a za dva týdny pak do Osvětimi.

Několikrát unikl smrti: při selekci, při krutém tělesném trestu, při jiném pokusu o útěk, jehož se jen díky osudové shodě okolností nezúčastnil, a ještě v mnoha dalších situacích připomínajících smrtící past.

V osvětimském táboře se seznámil s jiným slovenským Židem, o čtyři roky starším Alfredem Wetzlerem (1918–1988), který se tam dostal o dva měsíce dříve. Společně se v druhé polovině dubna 1943 definitivně rozhodli zorganizovat útěk. Spatřovali v něm jedinou šanci uniknout smrti.

„Celé dva roky jsem na útěk myslel,“ píše Vrba ve své knize. „Nejdříve sobecky, protože jsem toužil po svobodě. Potom z obecnějšího důvodu: chtěl jsem světu sdělit, co se v Osvětimi děje. Nyní jsem měl svrchovaně naléhavý důvod. Už nešlo jen o to, podat zprávu o zločinu. Důležitější bylo, zda se podaří zločinu předejít.“

Musíme varovat Židy v Maďarsku

Co bylo tím svrchovaně naléhavým důvodem? Na základě několika indicií dospěl Vrba někdy v březnu 1944 k poznání, že se nacisté chystají zavraždit nejméně milión maďarských Židů (byly dokončeny stavební práce na příjezdové rampě, která vedla přímo k vyhlazovacím zařízením; někteří vězni v táboře slyšeli, jak esesáci hovoří o maďarských „salámech“).

To korespondovalo s březnovým vpádem německých vojsk do Maďarska a jeho okupací. Bylo zřejmé, s čím tamější početné židovské společenství musí počítat. Šlo o to, jak Židy včas v Maďarsku varovat, aby se nedali zmást podvodnými sliby nacistů, a objasnit jim, že deportace na sever, do Polska, sleduje jediný cíl – jejich likvidaci v Osvětimi nebo v jiném z vyhlazovacích táborů.

Dvojice se na útěk z tábora dlouho a pečlivě připravovala. Snažili se získat si co možná nejobsáhlejší informace o dění v táboře a vrýt si je do paměti. Některé měli z vlastní zkušenosti blokových písařů, z dřívějšího pracovního nasazení, další se dovídali od vězňů nasazených u plynových komor i v politickém oddělení komandatury (tj. v kanceláři táborového gestapa).

Významné údaje jim také poskytli ti, kteří pracovali při třídění věcí zavražděných vězňů.

Největší pozornost ale věnovali samotné technice útěku. Analyzovali i dosavadní neúspěšné pokusy. Tábor byl rozdělen na vnější část, ve které vězni pracovali, a na vnitřní – kde spali. Protože dobře znali systém fungování ostrahy, dopracovali se nakonec k závěru, že ten, komu se podaří schovávat se tři dny a noci za vnitřním obvodem, má potom v útěku slušnou šanci.

Foto: Repro z knihy Soudcové, žalobci, obhájci

Vrbův druh při útěku z Osvětimi – Alfred Wetzler

Jako výchozí bod k útěku byla zvolena část tábora ve výstavbě. Podplacení kápové srovnali hromadu prken tak, že pod nimi vznikla malá prohlubeň. V tomto úkrytu měli čekat tak dlouho, dokud nebude odvoláno pátrání – esesáci hledali uprchlé vězně zpravidla tři dny, po nichž odvolali stráže kolem vnějšího tábora. Teprve potom bylo možné v útěku pokračovat.

V knize Vrba napsal, že celá podrobně promyšlená a připravená akce by nebyla úspěšná bez instruktáže od ruského válečného zajatce Dmitrije Volkova. Vyprávěl o své anabázi po útěku z koncentračního tábora Sachsenhausen u Berlína, při němž urazil tisíce kilometrů přes nepřátelské území a dostal se až ke Kyjevu.

Když přeplaval Dněpr, skákal v křoví samou radostí jako gazela. Pak zjistil, že se dívá do ústí německého revolveru. „Byla to smůla,“ řekl smutně. „Ten zatracený chlap nebyl ani ve službě. Ležel v tom křoví s holkou a myslel si, že je šmíruji!“

„Předáním zkušeností nám Volkov zachránil život,“ přiznal Vrba. Mezi jeho životní rady patřilo například i to, jak přelstít velké nebezpečí – slídící psy. A skutečně, prášek z usušené ruské machorky (hrubého tabáku) namočené předtím v benzínu se osvědčil. Vrba tento psí repelent okamžitě nacpal do úzkých spár mezi prkny jejich dočasného úkrytu a unikli tak jistému prozrazení v prvních hodinách útěku.

„Nikdy nezapomínej,“ řekl Volkov na konec svého vyprávění, „že když jsi z lágru venku, boj teprve začíná. Buď pořád ve střehu. Nikdy se nenech opít svobodou jako já u Kyjeva. Nikdy nevíš, kdo leží v křoví!“

Hodiny jsem diktoval

Termín útěku byl původně určen na 4. dubna, po odkladu se nakonec uskutečnil o tři dny později. Následujících 80 hodin prožila dvojice uprchlíků v nepředstavitelném nervovém vypětí pod hromadou prken, kde se nemohli ani postavit. Když byl ráno 10. dubna stažen strážní kordon, vyrazili směrem na jih.

Foto: archív M. Šišky

Rudolf Vrba při návštěvě České republiky v roce 1997

Po strastiplných dvou týdnech překročili hranice tehdejšího Slovenského státu a 25. dubna předstoupili v Žilině před tamější ústředí Židovské rady. Vyprávěli, co během dvou let v koncentračních táborech prožili a viděli, ale nikdo ze čtveřice naslouchajících mužů jim nevěřil.

„A proč by vlastně měli?“ ptá se Vrba ve své knize. „Lidské mozky ještě nebyly připraveny, aby vstřebaly myšlenku na masové vraždění v osvětimském měřítku.“

Vůdcové Židovské rady začali oba uprchlíky zkoušet. Přinesli záznamy o tom, kdy a odkud opustili deportovaní Židé Slovensko. Chtěli znát jména lidí, kteří s nimi v polovině června 1942 odjížděli v transportech z Nováků.

Když jim Vrba odříkal asi třicet jmen, přestávali mít podezření, že oba muži jsou nějací blázni nebo provokatéři, a v hlavách se jim začal rozpouštět mýtus o přesídlovacích táborech. Pochopili, že desky jejich knih neobsahují nic jiného než matriku zemřelých a že deportované lidi zpátky na Slovensko nepřivedou, jak měli v plánu.

Přesto měli nadále pochybnosti a nechtěli uprchlíkům věřit. Odvedli je do oddělených místností a požádali je o sepsání na sobě nezávislých prohlášení.

„Hodiny jsem diktoval svoje svědectví. Podal jsem podrobné statistiky o mrtvých,“ vzpomínal Vrba. „Vysvětlil jsem mašinérii vyhlazovací továrny a její komerční stránku, obrovské zisky, plynoucí z rabování zlata, šperků, peněz, oblečení, umělých končetin, brýlí, kočárků a lidských vlasů. Vyprávěl jsem, že dokonce i popel se používá jako hnojivo.“

Když skončil, zopakoval: „Má zemřít milión Maďarů. Osvětim je na ně připravená. Když jim ale řeknete pravdu, vzbouří se a třeba uniknou plynovým komorám. Musíte je okamžitě informovat.“

Připojili se k partyzánům

Genocidě maďarských Židů se však zabránit nepodařilo. Samotná Zpráva Wetzlera a Vrby doputovala na Západ komplikovanými cestami v červnu 1944. V úplnosti však za války nikdy zveřejněna nebyla. Některé pasáže z ní odvysílala britská BBC a otiskl list The New York Times. Velkou část zprávy uveřejnil v listopadu americký Úřad pro válečné uprchlíky – společně s informacemi od dalších uprchlých osvětimských vězňů.

Foto: archív M. Šišky

Rudolf Vrba s manželkou v kanadském Vancouveru (1998)

A co dělali Alfred Wetzler a Walter Rosenberg? V Žilině se dlouho nezdrželi a z bezpečnostních důvodů pobývali několik týdnů v Liptovském Mikuláši. Oba dostali hodnověrné dokumenty na změněná jména a na podzim 1944 se připojili ke slovenským partyzánům, v jejichž řadách bojovali až do osvobození.

Reklama

Související články

Karla Čapka uštvali před 80 lety k smrti

„Nic nechci a nic nepotřebuji. Co jsem chtěl, není. Co jsem potřeboval, bylo mi vzato. I Anglii jsem měl rád. Mr. Chamberlain mi ji vzal. Můžete mi vrátit mou...

Výběr článků

Načítám