Vše začalo v roce 2007, kdy si klientka vzala úvěr, jenže část z něj se jí nedařilo včas splácet. Leasingová společnost si proto v roce 2009 na základě mandátní smlouvy najala externí vymáhací firmu a ta poté dlužnici naúčtovala zcela podle svých interních propočtů za jednu urgenci a převzetí případu celkem bezmála devatenáct tisíc korun.

„Vymáhací společnost si za pouhé jedno kontaktování dlužníka a domluvení termínu úhrady vyfakturovala 9 600 korun s DPH,“ konstatoval v rozsudku soud.

Klientce byla tato suma stržena automaticky z jejích splátek v rámci splátkového kalendáře. Jinými slovy: dvě částky po více než devíti tisíci korunách se z rozhodnutí leasingové společnosti nezapočítaly jako splátka dluhu, ale jako odměna vymahačům. O to se dluh automaticky navýšil.

Žalobě vyhověno v plném rozsahu

Klientka leasingovou společnost zažalovala pro bezdůvodné obohacení. Podle jejího advokáta Adama Batuny našla oporu v novelizovaném zákoně o spotřebitelském úvěru, z něhož vyplývá, že náklady na případné budoucí vymáhání dlužného úvěru musí být už předem konkretizovány ve smlouvě o úvěru s klientem, nebo zde musí být alespoň uveden konkrétní propočet, jak k těmto nákladům věřitel dojde.

Leasingová společnost oponovala, že klientka podepsala všeobecné obchodní podmínky, na které se smlouva odkazuje a v nichž se obecně uvádí, že vymáhání může být svěřeno třetí osobě a náklady hradí dlužník. Leasingová firma dále poukazovala na to, že platby za úkony jsou popsány v sazebníku všeobecných obchodních podmínek.

Soud ale v plném rozsahu vyhověl žalobě klientky. Specifikaci nákladů vymáhání nepovažoval za dostatečnou. Leasingové společnosti proto uložil, aby klientce vrátila náklady za vymáhání a uhradila navíc patnáct tisíc korun za soudní výlohy.

Určit jasnou hranici

Podle informací Práva to není jediný rozsudek, kdy úvěrová firma musela vracet náklady vymáhání, protože jejich výpočet nebyl předem specifikován ve smlouvě. Nutno však dodat, že tato judikatura se týká pouze spotřebitelských úvěrů. Jedná-li se o leasing a půjčky podnikatelům, tak ty se řídí jinými pravidly.

Rozsudek v podstatě koresponduje s dlouhodobým požadavkem Asociace inkasních agentur, aby zákonem byla určena hranice, kolik a za co mohou mimosoudní vymahači dlužníkům maximálně naúčtovat.

Dnes je to tak, že mohou fakturovat, kolik si zamanou, aniž to může dlužník nějak ovlivnit. Takovou volnost přitom nemají ani exekutoři. Jejich odměny za úkony jsou legislativně vymezeny.