Dluh roste rychleji, než kolik mohu vydělat, zoufá si otec

Stačí, když předchozí zaměstnavatel začne dlužit mzdu, člověk nemá kde jinde najít jinou, slušně placenou práci a ze sedmdesáti půjčených tisíc je 1,5miliónový závazek.

Dluh mu stejně jako tisícům dalším lidem bobtná rychleji, než kolik má šanci vydělat. I když pracuje, nemá možnost se z pasti vymotat. Existenční ohrožení už pociťují i dva Bartkovi synové ve věku osm a třináct let.

„Žena je v šestatřiceti letech po několika operacích páteře v invalidním důchodu. O to více se snaží doma,“ začíná své vyprávění pan Bartek. Před šesti lety si vzali půjčku na vybavení domácnosti. Sedmdesát tisíc.

„Potřebovali jsme ledničku, pračku, nádobí. V té době jsem měl práci prodavače, manželka byla na mateřské dovolené a byli jsme šťastní. Řekli jsme si, že půjdu jezdit s kamiónem, a rychleji tak našetříme peníze,“ vzpomíná.

Zprvu se mu dařilo se zaťatými zuby peníze vydělat. „Nějaké přestávky řidičů? Ale jděte. Ty se u firmy nedodržují, obchází se to a ozvat se nemůžete, jinak o práci přijdete.“

I když měl pořád nohu na plynu, najednou nedostal výplatu. Firma mu dlužila za čtyři měsíce.

„Na úřadu práce jsem se dozvěděl, že firma je notorický neplatič a státu dluží více než dost, a stejně tak i dlouhé řadě řidičů, kteří u firmy pracovali přede mnou. Jenže peníze na chod domácnosti, na půjčku a splátku za auto byly zapotřebí. Měli jsme našetřeno, a tak jsme postupně brali z účtu,“ popisuje začátek nezadržitelné jízdy z kopce své rodiny.

Jinou práci za více než třináct tisíc, které potřeboval, nesehnal, manželce se zhoršilo zdraví, otec se musel začít více věnovat dětem. „Práce by byla, ale za ubohé peníze,“ konstatuje Bartek. Rodina mu už neměla z čeho pomoci, z kaše už předtím tahala švagra.

„Museli jsme si vzít další a další půjčky, abychom mohli zaplatit tu předchozí – věděli jsme, že je to špatně. Pořád jsem věřil, že se z toho dostaneme, že to zvládneme. Úroky naskakovaly. Když jsem přišel o práci, chtěl jsem využít pojištění úvěru, vysmáli se mi.“

Dluhy spadly do exekuce. Hlavní dluh u banky odkoupila kyperská společnost se sídlem v Praze v hodnotě 31 tisíc. Exekutorský úřad ho dle zákona spočítal na 91 tisíc.

Celkově už Bartkovi dluží kolem 1,5 miliónu korun. „Stůl v kuchyni zabavili, všechny věci polepili. Měsíčně splácíme tolik, že nám na domácnost zbývají tři tisíce na měsíc. Že nám má podle zákona zůstat dvojnásobek životního minima? To nikoho nezajímá. Suďte se, když se vám to nelíbí, řekli nám,“ popisuje pan Bartek.

Jedním dechem říká: „Můžeme si za to sami. Jsem ale ochoten udělat cokoli na světě, prodat cokoli, co mám, včetně snad i orgánů, abych mohl dát své rodině lepší život. Jsme v koncích, vyzkoušeli jsme vše, co nás napadlo, co nám kdo poradil.“

Přitom Bartek pracuje, co mu síly stačí, rodina ho často dlouhé dny nevidí. Sehnal po měsících marností práci coby řidič mezinárodní kamiónové dopravy u solidního podniku.

Domů nosí, když to všemožně poskládá, kolem dvaceti tisíc, jenže koule z dluhů a náklady na život čtyřčlenné rodiny jsou nemilosrdné.

Věří, že kdyby jim už přestaly naskakovat úroky a poplatky, tak by byl základní závazek plus rozumné úroky schopen splatit za osm let. Jenže na to nikdo nepřistoupí – zákon je zákon, a tak příhozy naskakují.

Bartkovi bydlí v domě u strýce. Exekucí je už ohrožen i dům, a tak se snaží zabránit alespoň té. „Snad se to podaří, ale větší část závazku mi zůstává na hrbu, přičemž úroky a právní náklady se přihazují rychleji, než kolik mohu reálně vydělat,“ dodal Bartek.

Rodině nezbývá nic jiného než požádat soud o tzv. osobní bankrot, doložit všechny příjmy a závazky a doufat, že soud bankrot povolí. Pět let budou žít na existenčním minimu, splácet přihlášeným věřitelům vše nad to a doufat, že tak za pět let jim může být odpuštěno až sedmdesát procent celkové dlužné částky.