Vlastní bydlení zvyšuje nezaměstnanost

Nyní se ale ukazuje, že z hlediska makroekonomiky to nemusí být optimální řešení. Příliš mnoho vlastnického bydlení totiž způsobuje menší mobilitu pracovní síly. Lidé raději dojíždějí do práce, než se stěhují, a s tím je spojena řada nákladů, které ztěžují hledání nového zaměstnání. Lidem tak paradoxně hrozí větší nezaměstnanost.

Během své pražské přednášky organizované think tankem IDEA při CERGE-EI to uvedl světově uznávaný britský profesor ekonomie Andrew Oswald z University of Warwick.

V poslední studii spočítal, že pokud se zdvojnásobí podíl vlastnického bydlení, zvýší se míra nezaměstnanosti také dvojnásobně. Dokládá to na příkladu Spojených států, Švýcarska a Finska.

Převaha vlastnického bydlení může podle Oswalda zvyšovat nezaměstnanost i tím, že vlastníci nemovitostí často vytvářejí zájmová uskupení, která brání rozvoji infrastruktur v místě jejich bydliště a zvyšují náklady na rozvoj okolí. Tím znesnadňují vznik nových pracovních míst. To jsou příklady různých sdružení a iniciativ, které protestují proti výstavbě silnic, nákupních center, nových skladů a továren.

Na rozdíl od podpory vlastního bydlení provází výstavbu nájemních bytů a domů  nedostatek finanční podpory ze strany státu, tvrdí řada českých starostů. V místech, kde by byla práce či by investoři měli zájem otevírat nové podniky, chybějí právě levné nájemní byty, a tedy i potenciální zaměstnanci.

„Renomovaní ekonomové tak začali bořit teze a názory, které patřily roky k nedotknutelným. Ukazuje se, že řada ekonomických opatření a rozhodnutí má i svoje problematické důsledky, a často jdou proti sobě,“ říká finanční poradce František Macháček.

Jeden příklad, který podporuje vlastnické bydlení – politici se snaží prosadit, aby se děti více než kdy jindy staraly místo státu o své rodiče a prarodiče, nechaly je dožít doma u sebe, ve dvougeneračním domě či bytě. „To ovšem dosti dobře nejde dohromady s tezí, aby se lidé stěhovali za prací, a tedy děti a rodiče by oddělovaly stovky kilometrů,“ uvedl.

Jedním z hlavních důvodů, proč si pořizujeme domy a byty, je obava z růstu nájemného. Nájemné, které podle analýz ministerstva práce a sociálních věcí ukousne z platu zaměstnance minimálně pětinu příjmů, se stává noční můrou především pro důchodce. Z penze jim sebere polovinu, ale často i více jejich příjmů. A náklady na bydlení trvale rostou.

„Než platit nájem deset tisíc korun, raději si vezmu hypotéku. Na stáří budu bydlet ve svém a budu platit měsíčně jen energie a údržbový fond,“ říká osmatřicetiletý technik Petr.

„Do vlastnického bydlení tlačí Čechy i negativní zkušenosti s majiteli bytů na začátku privatizace bytového fondu, kteří začali prudce zvyšovat nájemné a snažili se zbavovat českých nájemníků,“ říká padesátiletá Marie, která se musela vystěhovat z bytu, který byl vrácen v restituci.

Vlastnění bytu se v době sporů o reformu penzí stává v Česku jedinou spolehlivou položkou zajištěného stáří, potvrzují sociologové.

Jenže tím se současně otevírají další celospolečenské a ekonomické problémy. „To, že většina vlastněných bytů a domů je zatížena hypotékami, do kterých lidé musí desítky let investovat část svých příjmů, je příčinou, že by pak neradi, kdyby se museli stěhovat za prací na druhý konec republiky a byt či dům opustit a pronajímat. Bojí se devastace, ztráty. Proto se nechtějí stěhovat za prací,“ potvrzuje finanční poradce Macháček.

Prodej bytu či domu a koupě nového v místě, kde by byla práce, je i finančně poměrně nákladná a právně složitá. Navíc Čechy drží v jejich domech a bytech fakt, že česká rodina je tradičně dvojpříjmová. Pokud by jeden z manželů ztratil práci a měl šanci najít jinou o pět set kilometrů dál, není jisté, zda by v novém místě našel uplatnění i jeho partner.

Vztah mezi vlastnickým bydlením a mobilitou pracovní síly – podporou nájemního bydlení – je proto třeba zkoumat i u nás, aby jednotlivé kroky a opatření vlády nešly proti sobě, shoduje se stále více ekonomů.