Nějaké nestálé místo se jim sice občas naskytne, ale s tak malým výdělkem, že z něho neutáhnou životní náklady. Výstižně to ilustruje situace rozvedené čtyřiačtyřicetileté učitelky Lady K. z východních Čech.

Nesežene-li k životním nákladům adekvátně zaplacenou práci během tohoto roku, tak příští rok nejspíš skončí na ulici. Byt na hypotéku musela s bezmála půlmiliónovou ztrátou prodat, zůstává v nájemním bytě, ale dluhy narůstají. Teď je spláchne z na poslední chvíli prodaného vesnického domku po matce, jenže potíž je v tom, že zbytek peněz z něho dlouho nevydrží a o pořádnou práci už nemůže zakopnout dva roky.

Syn je bez práce od maturity

Ať se snaží sebevíc, práci po dvacetileté praxi nemá, peníze od státu mívají zpoždění, a když přijdou, vše si z účtu strhává banka za úvěr nesplácený v takové výši, jaký požaduje. Na snížení splátek už ústav nepřistoupil. Nezaplacené složenky se jen vrší. A její syn? Po skončení školy je rovněž bez trvalé práce.

„Do loňského června jsem pracovala na vesnické škole, ale už dva roky jsem bojovala s financemi. Všechno včetně bydlení se rapidně zdražilo a já jsem byla sama se synem. Nemůže sehnat práci a nemá nárok na podporu, protože je v evidenci úřadu práce od skončení pomaturitního studia,“ začala Právu popisovat svůj příběh paní Lada.

Vše se začalo postupně zhoršovat již před pěti lety, kdy měla trvalý pracovní poměr, ale protože žáků rapidně ubylo, bylo jí navrženo zkrácení úvazku na polovinu – na místě vychovatelky v družině. „To by znamenalo, že můj měsíční plat bude 8000 korun – z toho 1200 korun měsíčně činí jízdné za autobus,“ posteskla si.

Brigáda za almužnu

Z toho důvodu si sehnala práci jinde, na plný úvazek. Jenže to byl jen záskok za jinou učitelku, která byla na mateřské. Když se učitelka vrátila, paní Lada byla opět bez zaměstnání.

„Měla jsem slíbenou práci v jedné firmě, v jiném městě. Nabízeli 20–30 tisíc korun měsíčně. A tak jsem se přestěhovala, protože ve městě, kde jsem bydlela, stejně žádná práce nebyla. Když jsem ale do té společnosti chtěla nastoupit, sdělili mi, že už mají pro mne jen brigádu za pár stovek měsíčně,“ vzpomínala dál.

Podle svých slov si ještě pořád nezoufala. Zdědila po mamince starší, menší rodinný domek. Vzala si úvěr v bance, aby měla se synem na živobytí a mohla se věnovat hledání práce. Mezitím nabízela k prodeji vesnický domek po matce v místě, kde žádná práce rovněž není. Prodával se přes rok.

Úvěru se nebála. Uvěřila reklamě banky, že splácení spotřebitelského úvěru si lze pojistit proti riziku ztráty zaměstnání. „Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se po několika letech placení pojistného proti ztrátě zaměstnání dozvěděla, že se vlastně na moji situaci pojištění nevztahuje,“ popsala další ránu.

Ještě pořád to nějak zvládala, neboť jí ještě chodila podpora v nezaměstnanosti.

Banka si bere vše

„Stačilo by tedy snížení splátky u spotřebitelského úvěru. Banku jsem o to požádala. Opět jsem si říkala, že do půl roku práci určitě seženu a vše zase poběží podle stanoveného splátkového kalendáře, jenom budu mít splátky o pár měsíců delší,“ pokračovala.

V lednu vyhlížela peníze od úřadu práce. „Neměli jsme ani na chleba. A že bych měla z čeho zaplatit bydlení, elektřinu a plyn, o tom ani nemluvím,“ uvedla dále. Pak zjistila, že peníze z podpory sice přišly, ale banka jí z účtu obratem sebrala úplně vše – 13 tisíc korun.

Musela si půjčit od známých. Když přišla další podpora, banka si opět bez ohledu na splátkový kalendář strhla vše, co nárokuje. Minulý týden se domek po matce prodal za 300 tisíc. Jenže když neseženu trvalou práci, velká část padne na dluhy. A to, co zůstane, bude za chvíli pryč. A pak už opravdu nevím co dál,“ dodala paní Lada.