Chataři většinou takovou akci většinou vítají, protože se jim jednak hodí vodovod a kanalizaci využívat, jednak se tím zhodnocuje i jejich nemovitost. Ale zlobí je, že od nich chce obec i několikanásobně vyšší příspěvek než od místních.

V takové situaci jsou například chataři v osadě Cerhýnky v katastru obce Cerhenice na Kolínsku. Obec zde chce vybudovat kanalizaci. Přestože na ni dostane dotace, nepokryje veškeré náklady. Trvale bydlící občané by proto měli přispět pěti tisíci korunami, chataři patnácti tisíci.

„Chápu, že to mezi chataři vyvolalo velké pozdvižení. Ale nedá se nic dělat. Rozdíl v příspěvku musí být. Na trvale bydlící občany dostaneme z daňových výnosů od státu několik tisíc korun, ale z chatařů nemáme nic. Jedinou výjimkou je daň z nemovitostí, kterou ale platí všichni,“ řekl Právu starosta Cerhenic Marek Semerád (ČSSD).

Obdobně mluví i jiní starostové. Podle právníka Svazu měst a obcí ČR Mgr. Pavla Drahovzala je stanovení rozdílně vysokého příspěvku pro chataře a místní právně možné.

Právník: Výše může být odlišná

„Obec ho ale nemůže žádnému občanovi nařídit. Jde o dobrovolný příspěvek, který je nevynutitelný. Musí být uzavřena dohoda o poskytnutí příspěvku. Na druhé straně by jeho výše měla být řádně ekonomicky zdůvodněna a občanům podrobně vysvětlena,“ uvedl Drahovzal.

Podle jeho slov si lidé často neuvědomují, že v řadě případů nepřispívají na základní vodovodní či kanalizační řad, ale jen na přípojku vedoucí na hranici jeho pozemku. I když dají několik desítek tisíc korun, náklady obce na tuto přípojku mohou být ještě daleko vyšší.

A co dělat, když obec nebude znát míru a své finanční požadavky na chataře „přestřelí“. Jedinou možností je jednat s obcí. Argumenty některých starostů typu, že když si někdo může dovolit vydržovat chatu, tak může platit i mnohem vyšší příspěvek než místní, nejsou totiž rozhodně těmi správnými. I chatař může být v horší sociální situaci než místní občan.

Nezaplacení mívá nepříjemné důsledky

Pokud občan nezaplatí, zpravidla tím natrvalo ztratí možnost připojení k vodovodu či kanalizaci. V budoucnu už totiž připojení nemusí být technicky možné (například proto, že občané vyčerpají kapacity vybudovaného řadu), anebo by to bylo pro vlastníka příliš finančně náročné.

Obec má rovněž možnost, aby i tehdy, když není příspěvek zaplacen, vybudovala přípojku až na hranici pozemku vlastníka a za to mu stanovila jednorázový místní poplatek za zhodnocení nemovitosti. „Poplatek může být jen ve výši rozdílu mezi cenou nemovitosti před a po zhodnocení. Vychází se ze znaleckých posudků. Tak ale postupují spíše jen desítky obcí,“ sdělil Drahovzal.

Někdy vyšší také daň

Jiným případem rozdílných plateb je, když chatař platí vyšší daň z nemovitostí než místní. Pokud obec využívá jen ustanovení zákona, která dovolují uplatnit vyšší sazby na rekreační objekty, je vše právně zcela v pořádku.

Otazníky ale vyvolává postup, když obec uplatní na všechny nemovitosti vysoký tzv. místní koeficient a místním občanům část daně vrátí. Například ve formě příspěvku na údržbu nemovitostí. Tak postupuje například obec Čeladná v Podbeskydí nebo Vlkančice ve Středočeském kraji.

„Chataři nám zatím do rozpočtu obce přispívali jen minimálně. Musíme si proto pomoci daní,“ řekl před časem Právu starosta Vlkančic Otakar Král.

Za odpady ale i méně

Jsou ale i případy, kdy naopak chatař může obci platit méně než místní občan. A to zejména tehdy, pokud obec hradí náklady za svoz a likvidaci komunálního odpadu pomocí místního poplatku, který může činit až 500 korun na osobu v domácnosti.

Jde-li o chataře, tak zákon stanoví, že tato maximální částka je za nemovitost, nikoli osoby užívající chatu. Přitom některá chata může být využívána téměř celoročně a může v ní žít po tuto dobu několik osob.