Největší odpor majitelů rekreačních nemovitostí budí postup, kdy obce s pomocí tzv. místního koeficientu vynásobí vypočtenou daň až pětkrát, aby vybraly co nejvyšší daň na svém území, a lidem s trvalým pobytem v obci pak část daně vrátí.

Postupují tak například v obci Čeladná v Podbeskydí. „Původně, do konce roku 2008, jsem platil z rekreační chaty 390 korun. Loni daň činila 1950 korun a v roce 2010 se zvýšila na 3585 korun,“ napsal Právu čtenář R. S.

Místním obyvatelům obec vrátí 50 procent zaplacené daně jako příspěvek na údržbu nemovitosti. „My chataři ale nedostáváme nic,“ stěžuje si R. S.

Obdobně postupuje zastupitelstvo obce vůči chatařům ve Vlkančicích ve Středočeském kraji. Obec má asi pět set nemovitostí, z toho 450 je rekreačních.

„Daň je u nás proti minulým letům už devětkrát vyšší. Profitovat z toho budou místní. Obec jim totiž vrátí čtyři pětiny zaplacené daně, zatímco pro chataře to neplatí,“ napsal čtenář J. V.

„Budeme to rozporovat třeba až u Ústavního soudu,“ dodal.

I méně nápadně

Některé obce zvýhodňují místní občany skrytějším způsobem. A to tak, že využívají všech zákonných možností, aby daň z rekreačních nemovitostí byla co nejvyšší.

Nejčastěji o 50 procent zvyšují základní sazbu za čtverečních metr zastavěné plochy s pomocí koeficientu 1,5. Stejný způsob lze uplatnit i na garáže a stavby k podnikání, nikoli ale na obytné domy. Když se k tomu přidá i místní koeficient, chataři se nestačí divit.

Tak postupuje například Hradec Králové. Třeba výsledná sazba za čtvereční metr zastavěné plochy přízemní rekreační chaty se zde v důsledku použití všech možných koeficientů zvýšila ze 6 na 27 korun.

Přízemní dům patřící trvale hlášenému občanovi má po započtení všech koeficientů přitom sazbu jen 12 korun na metr.

„Platím z domku po rodičích v katastru Hradce Králové, který využívám k rekreaci, víc než dvojnásobek proti místním obyvatelům. Srovnám-li to s tím, co pro mne obec, které patří výnos z této daně, dělá, jsem každoročně rozzloben,“ napsal Právu čtenář L. M.

Obce: Neděláme nic špatného

Obce v tom ale nevidí nic protiprávního ani nemorálního. „Chataři nám zatím do rozpočtu obce přispívali jen minimálně. Zatímco na každého trvale hlášeného občana dostáváme rok co rok z daňových výnosů od státu několik tisíc korun, na vlastníky rekreačních obydlí nemáme ani korunu. Musíme si proto pomoci daní z nemovitostí,“ řekl Právu starosta Vlkančic Otakar Král.

Podle něho chataři chtějí mít stejný servis jako místní obyvatelé, tedy udržovat místní komunikace, přistavovat kontejnery na odpad apod. „Nemůžou si myslet, že jim ho můžeme poskytnout, když budou platit daň z nemovitosti 250 korun ročně. Měli by pochopit, že až dosud si žili nad poměry,“ dodal Král.

Mnohé obce ale majitele rekreačních obydlí neznevýhodňují. Například Dukovany na jihu Moravy sice používají místní koeficient pět, aby z jaderné elektrárny získali co nejvyšší daň, ale všem ostatním vlastníkům nemovitostí, tedy i chatařům a chalupářům, vracejí z této daně čtyři pětiny jako příspěvek na údržbu nemovitostí.

Kolik činí sazba

Obytné domy mají základní sazbu 2 Kč za čtvereční metr zastavěné plochy a ta se zvyšuje o 0,75 Kč za každé patro. Základní sazba se pak násobí koeficientem rozdílným podle velikosti obce. Výsledná sazba daně pak činí u přízemních domů 2 až 10 Kč/m2, u patrového domu 2,75 až 13,75 Kč/m2.

Stavby sloužící k rekreaci mají základní sazbu 6 Kč za čtvereční metr zastavěné plochy pro všechny obce bez ohledu na jejich velikost. I zde se sazba za každé patro zvyšuje o 0,75 Kč. Základní sazbu může obec zvýšit koeficientem 1,5, tedy o 50 procent.

V takovém případě činí sazba 9 Kč/m2 u přízemní stavby a 10,125 Kč/m2, je-li objekt jednopatrový. Garáž vystavěná odděleně od domu má sazbu 8 Kč/m2 a obec ji může zvýšit koeficientem 1,5, tedy o 50 %. Při použití místního koeficientu se pak celková daň vlastníka obytného domu i rekreačního obydlí vypočtená pomocí sazeb ještě násobí dvakrát až pětkrát.

V Praze vlastníci hradí mnohem méně než v řadě obcí

Daň z nemovitostí je komplikovaná. Používá řadu různých koeficientů, které stanovují obce, takže jen málokdo si ji dokáže sám vypočítat. Proto bývá částka uvedená na daňové složence pro mnohé často překvapením.

Zavedení místních koeficientů Topolánkovou vládou nadělalo v dani z nemovitostí ještě větší guláš. Přijalo ho 286 obcí z asi šesti tisíc.

Jde o to, že místní koeficient umožňuje vypočtenou daň zvýšit dvakrát až pětkrát. Takže tam, kde obec přijala místní koeficient, se kvůli tomu daň v řadě případů dostala na vyšší úroveň než v daleko větší obci, kde místní koeficient nebyl přijat.

Ukažme to na příkladu Prahy, která místní koeficient nepřijala. Třeba daň za přízemní domek o zastavěné ploše 100 čtverečních metrů činí v Praze 1000 korun (bez zahrady a garáže) a u patrového domku o téže zastavěné ploše 1375 korun. V Hradci Králové se ze stejného domku platí daň 1200 a 1650 korun (opět bez zahrady a garáže).

Prahu ale ve výši daně porazí například i mnohá města s 10 až 25 tisíci obyvateli, která přijala koeficient tři. A také i ty nejmenší obce, které přijaly nejvyšší možné koeficienty čtyři a pět.

Jak je to u bytů

Obdobně je to i u bytů. Například z osmdesátimetrového bytu v hlavním městě činí daň 960 korun, zatímco v Pardubicích-Polabinách 1728 korun a v Karlových Varech 1528 korun.

Tím se v praxi pohřbila odborníky uznávaná zásada, že daň z nemovitosti by měla odpovídat významu obce. Tedy že v obci, kde jsou nejdražší ceny nemovitostí, by měla být i nejvyšší daň a naopak.