Hlavní obsah

Ve druhém pilíři by si mohli povinně spořit jen ti bohatší, míní expert

Bohumír Žídek, Novinky, Bohumír Žídek

Reforma českých důchodů by se měla zabývat především otázkou vyšší střední třídy, které toho stávající systém mnoho nenabízí. Bylo by například možné zavést povinný druhý pilíř jen od určité výše příjmů. V rozhovoru pro Novinky to řekl expert na penzijní systémy Petr Brabec.

Foto: archiv Petra Brabce

„Dlouhodobě si myslím, že potřebujeme reformovat penzijní systém,“ uvedl v rozhovoru pro Novinky Petr Brabec.

Článek

Potřebujeme reformovat penzijní systém?

Dlouhodobě si myslím, že potřebujeme reformovat penzijní systém. Problém se netýká ani tak nižší střední třídy a chudších lidí, kteří mají vysoký náhradový poměr (poměr prvního důchodu k poslední mzdě - pozn. red), protože náš systém je hodně solidární.

Problém vidím spíše u střední třídy, vyšší střední třídy, která nedosahuje takových náhradových poměrů, jaké by asi očekávala. Navíc málokdo si spočítá, jaký nakonec dostane důchod.

Je třeba mít na paměti, že neplatí logika, podle níž čím více peněz vydělávám, tím více si budu sám odkládat. S příjmy totiž roste i spotřeba. Pokud vyděláte deset tisíc a utratíte z nich devět, tak neplatí, že jakmile začnete vydělávat 30 tisíc, zůstane vám 21. Začnete utrácet více, najdete si třeba lepší bydlení. Takže představa, že by si vyšší střední třída nějak více spořila, je nerealistická.

V důchodovém systému tedy chybí alternativa pro tyto lidi. Současný průběžný systém jim nedokáže zajistit penzi, kterou si představují. Z toho důvodu je nějaká reforma potřebná.

Vy přednášíte na VŠE a dlouhodobě se zabýváte chilským penzijním systémem a reformou, kterou prodělal v 80. letech. Kdybych byl váš student, jak byste mi vysvětlil podstatu chilské důchodové reformy?

Chilský model vychází z toho, že stát nemá do penzí zasahovat. Každý si povinně spoří deset procent ze mzdy, které jdou každý měsíc na jeho účet. Každý si může vybrat jeden z fondů, do nějž se tyto peníze investují. Fondových společností je hodně, samotných plánů, jež si lze zvolit, je pět. Jsou odstupňovány podle rizika. Jako všude na světě se nejmladším vyplatí investovat do nejrizikovějších fondů, zatímco těm nejstarším se vyplatí méně rizikové varianty.

Peníze se vám postupně kumulují a zhodnocují. Jakmile odejdete do penze, musíte se rozhodnout, jakým způsobem si je vyberete. Můžete si je vybírat postupně, přičemž v této variantě se vám i nadále zhodnocují. Ale může se vám stát, že přežijete svůj očekávaný věk dožití a poslední léta života budete dostávat jen minimální penzi. Nebo si můžete zaplatit životní anuitu, kdy si sice část peněz nechá pojišťovna, ale pak vám vyplácí odpovídající částku až do konce života. Případně máte možnost si větší část peněz vybrat hned a například si za ně koupit nějakou nemovitost a zbytek si vybírat prostřednictvím jednoho z těch dvou zmíněných modelů.

Systém je tržní, a tím pádem i náchylný na výkyvy trhu. V evropském prostředí je takový model těžko prosaditelný, vzhledem k tomu, že není solidární. Výše penze se totiž odvíjí od toho, kolik vyděláváte.

Na druhé straně součástí systému jsou i takzvané sociální a minimální důchody pro lidi, kteří si nenaspoří dostatečně vysokou částku...

Ony tam proběhly důležité reformy za prezidentky (Michelle) Bacheletové v roce 2008. Minimální důchod však byl v systému vždy a týkal se lidí, kteří přispívají do systému, ale nenaspořili si ve fondech tolik, aby jejich důchod odpovídal alespoň částce, která se v přepočtu pohybuje kolem 3,5 tisíce korun. Pak jim stát jejich úspory sice vzal, ale platil jim do konce života právě minimální penzi.

V roce 2008 ještě zavedli něco, co odpovídá našemu prvnímu pilíři, pro lidi, kteří do systému nepřispívají vůbec. To jsou především živnostníci. V tomto případě dostanete částku, která odpovídá zhruba 3000 korunám.

Dále pro všechny, kteří sice spořili, ale uspořená částka jim nevygeneruje důchod v přepočtu zhruba 10 tisíc korun měsíčně, stát poskytuje doplatky ve výši zhruba jedné třetiny rozdílu mezi jejich penzí z fondového pilíře a tou částkou kolem 10 tisíc.

Na chilskou reformu existují dva pohledy. Podle jednoho, který dříve převládal a teď poněkud ztrácí na síle, šlo o jakýsi vzor, jak se to má dělat. Na druhé straně se v posledních letech stále více objevuje kritika, která na tom systému nenechá nit suchou.

Chilská důchodová reforma sama o sobě má celou řadu chyb. Proto se najde celá řada lidí, kteří ji mohou zcela racionálně kritizovat.

Základní problém je, že není univerzální. Živnostníci totiž nemají, na rozdíl od zaměstnanců, povinnost se systému účastnit. Celé roky se v Chile hovoří o tom, že živnostníci by se měli systému účastnit. Zákon byl před třemi lety schválen, měl platit již před třemi lety, ale neustále dochází k odkladům. Už teď je ale pozdě, vzhledem k tomu, že ti lidé od 80. let nespořili.

Živnost je tedy první způsob, jak se ze systému vyvázat. V Česku i Chile je populární, že jste třeba jen část života OSVČ. Samozřejmě máte možnost dobrovolně si přispívat na důchod, ale když nemusíte, tak to spíše neděláte. Pak se můžete podívat na statistiky, kde vidíte člověka, který kdyby si od 80. let spořil, měl by čistý náhradový poměr téměř sto procent, měl by v podstatě stejný čistý příjem, jako když pracoval. To ukazuje, že jádro systému je dobré, úspěšné. Nicméně podle statistik OECD jsou náhradové poměry mnohem nižší, zhruba 36 procent.

A to je právě dáno tím, že není univerzální. Vedle problematiky živnostníků jde i o to, že se nemyslí třeba na dobu, kdy je žena na mateřské. Stejně tak nezohledňuje, podobně jako český systém, dobu studia. Systém je ekvivalentní, tržní. Na druhou stranu i u žen, které vychovávaly děti, se náhradový poměr pohybuje kolem 70 procent, což je neuvěřitelně dobré.

Tedy: jádro systému je v podstatě geniální, ale těžko se něco takového zavádí, což je vidět i v tom, že samotná chilská implementace bohužel obsahovala celou řadu chyb.

Vy sám jste ve své práci došel k tomu, že tato reforma v rozsahu, v němž proběhla v Chile, by byla u nás v podstatě nerealizovatelná. Proč?

Hlavním důvodem jsou politická rizika. Systém samotný sice negeneruje žádné zadlužení, ale reforma tímto směrem generuje obrovské zadlužení. Pokud byste přešel na nový fondový systém ze dne na den a zahrnul byste do něj všechny občany, případně i jen ty mladší čtyřiceti let, pořád musíte platit současné důchodce. Přitom vám do starého systému, z nějž byste je platil, přispívá jen polovina lidí, o něco později třeba třetina, a nakonec vůbec nikdo.

I když budou všichni v novém fondovém systému, stále musíte z toho průběžného vyplácet penze. Nemůžete přece lidem vzít důchody. Takže to musíte pokrýt z daní. Došel jsem ve svých výpočtech k částce kolem devíti procent HDP ročně, což je neuvěřitelná suma. To je to, co náš současný systém stojí a co by se muselo pokrýt, pokud by vypadly odvody, což je například naprosto neslučitelné s maastrichtskými kritérii.

Například Maďarsko se pokoušelo náklady na penzijní reformu z maastrichtských kritérií vyjmout a nepodařilo se to. Skončilo to Orbánovou (Viktor Orbán, maďarský premiér - pozn. red.) „nabídkou, která se neodmítá“ ve stylu románového mafiánského bosse Dona Corleoneho. Lidem dal možnost buď se zcela vrátit do státního systému, nebo si mohli i nadále část peněz posílat do fondů a část do průběžného systému, ale s tím, že ze státních důchodů neuvidí ani korunu.

A v čem bychom si naopak v Chile mohli vzít příklad?

Když se v Česku zaváděl druhý pilíř, veškeré riziko bylo přeneseno na klienta. Měl jste fond, který za vás investoval, za což jste mu platil. Když se mu dařilo špatně, všechny ztráty šly za vámi.

V Chile je to jinak. Fondů je tam více, z nich se udělá průměr, a pokud některý investuje skutečně špatně a hodně se od průměru odchýlí, musí to klientům doplatit. Což je geniální, protože přenášíte riziko na toho, kdo se vám o ty peníze stará. Má pak větší motivaci se o vaše peníze dobře starat. Druhý pilíř dnes v Česku nemáme, ale krásně by se takový mechanismus mohl zabudovat do současného třetího pilíře.

Takže prostor pro nějakou formu druhého pilíře nevidíte?

Momentálně se zabývám variantou zavedení druhého pilíře od určité úrovně příjmu. Český průběžný systém by fungoval stejně jako dosud. Jen by se udělalo politické rozhodnutí, že všichni mají mít čistý náhradový poměr na nějaké úrovni, například 60 procent. A ti, kterým by ve stávajícím systému nevycházel, by nad tuto částku platili ještě do druhého pilíře. Případně by se to mohlo integrovat do zmíněného třetího pilíře, aby se nemuselo nic nového zakládat.

Řekněme, že by tou hranicí byla například průměrná mzda. V tu chvíli byste z peněz, co vyděláváte nad průměrnou mzdu posílal ještě deset procent na svůj účet v rámci povinného druhého či třetího pilíře, z nějž byste si je v důchodu vybral.

Petr Brabec

Působí na Vysoké škole ekonomické. Zabývá se sociální politikou a problematikou důchodů. S Karinou Kubelkovou je autorem studie Predikované dopady realizace chilské penzijní reformy v České republice. Za bakalářskou práci o průběhu chilské důchodové reformy v roce 2011 obdržel ocenění děkana a mimořádné stipendium.

Nízkopříjmové skupiny obyvatelstva a nižší střední třída by pak byly ošetřeny průběžným pilířem, od vyšší střední třídy byste byl zajištěn oběma pilíři. A čím byste byl bohatší, tím větší podíl by na vašem důchodu měl druhý pilíř oproti prvnímu.

Reklama

Výběr článků

Načítám