Článek
Výrazně nejčastější zkušenost s nezaměstnaností přitom mají lidé se základním vzděláním (43 %), nezaměstnanost nejvíce postihovala nekvalifikované nebo zemědělské dělníky. Naopak mezi vysokoškoláky byl podíl těch, kdo se někdy ocitl bez práce, poměrně nízký. Představoval 9 %.
Přibližně polovina z těch, kteří byli někdy po roce 1989 nezaměstnaní, nebyla bez práce déle než půl roku. Zhruba čtvrtina strávila v nezaměstnanosti více než rok, z nich 11 % déle než dva roky.
Nejčastěji podnik zanikl
Mezi uvedenými důvody nezaměstnanosti přitom jednoznačně dominovaly ekonomické potíže zaměstnavatele, které vedly k zániku podniku nebo alespoň k omezování provozu spojenému s propouštěním. Odchody kvůli nespokojenosti se zaměstnáním, ať už kvůli nevyhovujícím platovým či jiným pracovním podmínkám, byly v porovnání s tím pouze sporadické (9 %).
Dalších 6 % respondentů uvedlo, že zaměstnání opustilo ze zdravotních či rodinných důvodů, 4 % jako důvod uvedla konflikt s nadřízenými a 3 %podle svého vyjádření dostala lepší pracovní nabídku. Zbytek připadal na jiné, méně četné odpovědi.
Šetření CVVM se zabývalo i tím, jaké existují meze z hlediska přijatelnosti pracovní nabídky v případě, kdy je člověk nezaměstnaný. Výsledky ukázaly, že relativně nejmenší překážky pro přijetí eventuální pracovní nabídky představují potřeba zaučení nebo rekvalifikace, případná práce přesčas a zvýšené pracovní tempo. Pro nadpoloviční většinu dotázaných byl ještě přijatelný sestup v kvalifikační úrovni vykonávané práce a eventuální práce o víkendech.
Jako převážně neakceptovatelné se naopak ukázaly časově náročnější dojíždění do zaměstnání, stěhování za prací, práce ve zhoršených pracovních podmínkách, hůře placené zaměstnání, práce v zahraničí, v noci nebo na zkrácený pracovní úvazek.
