Na adrese europa.eu.int/eures je denně nabídka několika set tisíc pracovních míst po celé Evropské unii v rámci projektu Rok mobility.

EU zároveň podporuje projekty na urychlení pohybu pracovních sil a odbourání zábran, které volnému toku pracovníků z místa na místo, z kvalifikace do kvalifikace a z firmy do firmy, brání. I proto je již dnes možné započítávat si práci v kterékoli zemi do penze.  

Podle středečního rozhodnutí Evropské komise se zřídí Evropský globalizační fond, který má pomoci zmírňovat sociální dopady světové konkurence na ohrožené sektory v EU a usnadňovat průmyslovou restrukturalizaci. "Nepůjde o podporu firem, ale pracovníků -na rekvalifikaci, poradenství, případně na příplatky ke mzdě po omezenou dobu," řekl český eurokomisař Vladimír Špidla.

"Cestou k vyšší zaměstnanosti je pružná změna profese několikrát za život, celoživotní vzdělávání a mobilita pracovní síly, nejen uvnitř jedné země, ale v celé Unii," tvrdí Špidla.   Měnit zaběhnuté stereotypy je třeba nejdříve v rámci ČR, pak v EU. Doba, kdy továrna marně shání dvacet soustružníků ve městě, kde je jinak několik tisíc nezaměstnaných, kteří ale nejsou ochotni změnit profesi či se zaučit, musí být minulostí, tvrdí experti.

Zatímco průměrný Američan mění zaměstnání jednou za 6,7 roku, Evropan jen jednou za 11 let. Američané se běžně stěhují za prací tisíce kilometrů. V Evropě může být problém i dojíždění uvnitř jednoho kraje, a nejen proto, že některé unijní země pohybu pracovních sil brání. V jiné zemi, než odkud pochází, žije a pracuje podle šetření Eurostatu pouze 1,5 procenta z celkového počtu unijních občanů, což je zhruba stejně jako před dvaceti lety.

Do zahraničí podle různých výzkumů chce odjet pracovat, po uvolnění unijních omezení zhruba 250 tisíc Čechů. Většina z nich nemá ale vysokou kvalifikaci. Práce v EU je láká pouze dvěma jednoduchými úsudky: jedno euro rovná se téměř třiceti korunám a průměrná výše mzdy v hostitelské zemi čtyřikrát převyšuje průměrnou mzdu v Česku.

Češi přitom - i když takový mýtus panuje - nepatří k těm, kdo se nechtějí pohnout z místa bydliště. Denně je na cestě za prací přes milión lidí, půl miliónu jezdí i desítky kilometrů.

Ekonomové poukazují na to, že pro větší pohyblivost pracovních sil je třeba udělat několik politických opatření: deregulovat nájemné, zlepšit dopravu. A také upravit sociální dávky tak, aby se vyplatilo pracovat a aby to lidi nutilo hledat si práci kdekoli. Dnes je totiž v řadě případů pro nezaměstnané pohodlnější zůstávat na státní podpoře. K takovým krokům ale většinou chybí politická vůle, upozorňují.

Svobodné rozhodnutí, či vynucená volba?

Problém je mnohem složitější, oponují sociologové. Časté změny pobytu, stěhování se za prací vyvolávají rozpaky u představitelů církví i konzervativních politiků. Podle nich nic nenarušuje tradiční rodinu, touhu mít děti a pevné rodinné svazky tak, jako neustálé stěhování se za prací.

Proč nejen Češi, ale ani jiní občané Unie nejeví příliš nadšení pro stěhování za prací tisíce kilometrů daleko? Mimo jiné i proto, že americký model je notně vzdálen mentalitě lidí zakořeněných v určitém místě a oblasti. Ty považují celý život za domov na rozdíl od Američanů, pro něž je domovem celá země. Asi polovina občanů nových členských zemí se nedomluví jiným než rodným jazykem. Náboženské či etnické problémy, ale i strach občanů hostitelských zemí o práci vytvářejí negativní nálady vůči cizincům.

Česká rodina je navíc tradičně příjmově dvousložková, podíl pracujících žen je u nás vysoký. Pro manželku je někdy v novém působišti daleko složitější sehnat práci, přitom ženy většinou nechtějí zůstávat natrvalo doma s dětmi.

Lidé v Čechách, ale i v jiných evropských zemích jsou vázáni na svůj dům, který představuje nejen celoživotní spoření, ale i vlastní práci. Představa, že by jej mohli pronajímat a sami bydlet celý život v jiném pronajatém domě, je pro značnou část českých občanů nepřijatelná. Stěhování za prací je tedy potom spíše volbou vynucenou ekonomickými a sociálními aspekty než svobodným rozhodnutím.

Generační záležitost

Nejen starší občané, ale ani současní vysokoškoláci nejsou vzdělávacím systémem připravováni na několikanásobnou změnu profese a celoživotní učení. Veřejná doprava v Česku podvazuje schopnost dojíždět i v rámci kraje, ježdění autem se kvůli vysokým cenám benzínu nevyplácí.

Neexistuje možnost levně si pronajmout dům či byt. Deregulace zatím znamená jen zvyšování cen pro ty, kteří by se stěhovat chtěli. Cenově dostupné jsou jen špeluňky, kde ani nekvalifikovaný dělník nechce setrvávat déle, než je nezbytné. Ani americký model, kdy pracovník, aby se uživil, má dvě až tři zaměstnání, není pro Evropany příliš lákavý.  

Přesto generační výměna postupně mění i postoje Čechů k výjezdům za prací. Práce v zahraničí, možnost poznávat nové lidi a cestovat, zatím láká hlavně mladé a svobodné vysokoškoláky. I ti ale obvykle předpokládají, že po několika letech strávených v cizině se vrátí domů.