Lidé před krizí prchají z tohoto 3,7miliónového karibského ostrova na pevninu, respektive do USA, a to ve velkém. Občanství totiž mají. V letech 2010–2013 jich odešlo 140 až 200 tisíc a tento trend podle amerického statistického úřadu potrvá do roku 2050.

„Pokud to bude pokračovat bez kontroly, pak se celý ostrov změní na zónu pro bohaté,“ řekl bývalý poslanec parlamentu státu New York a novinář Nelson Denis. Hrnou se tam totiž boháči a levně skupují zkrachovalé firmy, pozemky a další majetky.

Jedním z těch, kdo na krizi vydělávají, je podle Denise John Paulson, šéf investičního hedgeového fondu, který vydělal patnáct miliard na krizi stavebnictví ve finanční krizi 2008.

Výhodně skupuje lukrativní objekty a podle časopisu Forbes hodlá investovat do luxusních letovisek na Portoriku půldruhé miliardy dolarů.

První signál, že finance Portorika jdou definitivně ke dnu, přišel v srpnu, kdy místo 58 miliónů dolarů splatného dluhu složila tamní vláda jen přes 628 tisíc.

Sestupná spirála

„Moje administrativa dělá všechno, abychom nebyli nesolventní. Musíme ale dbát o růst ekonomiky. Pokud ne, dostaneme se do smrtící spirály,“ řekl portorický guvernér Alejandro García Padilla listu The New York Times. Ratingová společnost Moody’s očekává, že šlo o první ze série prodlení, které Portoriku ztíží přístup na trhy.
V sestupné spirále už je. Poslal ho do ní souběh okolností, včetně špatné politiky guvernérovy správy, a to už pár let před vypuknutím finanční krize před sedmi lety.
Vyplývá to ze studie, na níž se podílela i Anne Kruegerová, bývalá ekonomka Světové banky, později náměstkyně šéfa Mezinárodního měnového fondu. Základem problému je neurčité a ekonomicky diskriminační postavení Portorika, v němž ho udržuje Washington.

Například vše klíčové včetně fosilních paliv se tam musí dovážet, ale lodní doprava na ostrov stojí dvakrát víc než do jiných států Karibiku. Může za to zákon USA, jenž zakazuje cizím firmám přepravovat zboží mezi americkými přístavy. Portoriko je tak odkázané jen na USA.

Kilowatthodina tam stojí 22 centů, což je dvakrát víc než v USA. Minimální mzda je fixovaná na minimální mzdu na americké pevnině, což v podmínkách ostrovní ekonomiky příliš zvyšuje náklady. Do toho vláda utrácí víc, než kolik vybere z daní.

Začátek úpadku spojují někteří experti s ořezáním snových daňových výhod investorům. Teď se vše vrací v naději, že přitečou investice a bude zase hej. Neoliberální recepty na oživení se však podle newyorského ekonoma Iana Seda-Irizarryho neosvědčily.

Nemůže vyhlásit ani bankrot

„Portorická vláda chce pokračovat s modelem, který je od 70. let zastaralý,“ soudí ekonom. Už dřív využívaly koncerny na ostrově výhody daňového ráje, ale neinvestovaly tam, a když našly lepší podmínky jinde, přesunuly většinu výroby pryč.

Podle Seda-Irizarryho se úsporná opatření hodí do období růstu, nikoli krize. Hedgeové fondy, které vlastní přes 15 miliard portorického dluhu, si už ale prosadily tvrdé škrty. Zavírají se školy, vládní úřady a další veřejné instituce. Ostrovu by pomohlo vyhlášení bankrotu a s ním spojená ochrana před věřiteli, ale ouha! Nevýhodně se na něj totiž vztahuje okolnost, že není státem USA, nemůže tudíž s takovým zacházením počítat.

K volání guvernéra, aby Kongres přijal zákon, jenž by bankrot umožnil, jsou zatím zákonodárci hluší. A tak Portoriku zbývá mlhavá vyhlídka, že se podaří dohodnout se s věřiteli a astronomický dluh restrukturalizovat. Mezi věřitele patří i podílové fondy (11,3 mld. dolarů) a dále individuální vlastníci dluhopisů v hodnotě 26,5 miliardy dolarů.

V letech 2010–2013 odešlo do USA asi 200 tisíc lidí