Začalo to v roce 1949 na jedné z pláží floridského Miami, kde si v písku zkoušel své nápady Norman Joseph Woodland. Sotva třicetiletý inženýr se za druhé světové války podílel na vývoji americké jaderné pumy, ale teď řešil stížnost jakéhosi obchodníka na pomalé markování zboží u pokladen.

Vše začalo linkami v písku

Jako bývalý skaut vyšel Woodland při hledání jednoduchého, ale unikátního kódu z morseovky, jenže ruka mu sklouzla a z teček a čárek v písku se staly dlouhé tenké linky. A čárový kód byl – skoro – na světě.

Spolu s kolegou z Drexelova technologického institutu Bernardem Silverem vyvinul pro svůj kód, který měl v té době podobu bílých linek na černém podkladu, čtečku na základě synchronizačního systému filmového obrazu a zvuku. Patentovaný systém nabídli Woodlandovu novému zaměstnavateli, počítačovému gigantu IBM, ten ale usoudil, že k masovému zavedení ještě není technika na potřebné úrovni.

Chytil se až u General Motors

Čárový kód se „chytil“ až v automobilce General Motors, kde přispěl ke snížení počtu chyb při expedici dílů, ale šířil se jen pomalu. Ani historická odvaha vedení supermarketu Marsh ve městě Troy zlom nepřinesla. K masovějšímu nasazení v obchodech došlo až v 80. letech.

Dům módy byl na východě první

V Československu se černé čárky v bílém políčku objevily v roce 1985 na zboží v tehdejším Domě módy a na cukrovinkách z čokoládoven pro britský řetězec Tesco. Šlo o pilotní projekt pro celou RVHP (někdejší ekonomická integrace socialistických zemí), vázl ale na potřebě masového zavedení čtecích pokladen. V „obyčejných“ obchodech se tento způsob evidence rozšířil teprve po roce 1989.