Základním problémem je víra v to, že nezávislost elektronické měny na vládě je něco dobrého, to je ale naprosto mylné, píše Hadas, který dříve působil jako finanční analytik například u americké banky Morgan Stanley. Peníze slouží celé společnosti a vlády jsou v současném světě jejich hlavními garanty.

Hadas připouští, že lidé se v době katastrof mohou uchylovat k podřadným náhražkám peněz. Pokud se zhroutí stát, nebo vláda totálně zdecimuje měnový systém, pak mohou být některé typy soukromých peněz nejméně špatnou alternativou. V takových apokalypsách ale lidé podle Hadase stěží sáhnou k softwarovému protokolu, který musí mít oporu v zabezpečené elektronické komunikaci. Zvolí spíše tradiční, hmatatelné a hackery neohrožované zlato.

Pokud by se teoreticky připustilo, že se v době měnového zhroucení bitcoin stane skutečně hlavní měnou, lidé by brzy poznali, proč peníze, nad nimiž nemá moc stát, fungují špatně, píše Hadas. Naprosto zřejmý je problém deflace. Bitcoin je ze své podstaty co do objemu peněžní zásoby konečný, musel by ale obhospodařovat rostoucí nabídku zboží a služeb. Spotřebitelé by tak v čekání na cenový pokles neustále odkládali nákupy, zaměstnanci by proklínali každoroční snižování mezd a ještě hůře by na tom byli dlužníci a s nimi i věřitelé.

Deflaci se dá přizpůsobit

Deflace sama o sobě nevládní peníze nediskredituje. Lidé a banky se mohou nové realitě přizpůsobit, stejně jako se Japonci přizpůsobili každoročnímu mírnému poklesu hladiny cen posledních 15 let. Koneckonců může vzniknout jiná elektronická měna bez deflačních důsledků, jejíž peněžní zásoba by se stabilně zvyšovala.

Žádná taková měna ale podle Hadase nebude schopna vypořádat se s nevyhnutelnými otřesy, zejména v podobě krachů finančních institucí. Ty by se v takovém režimu staly běžným jevem, po nichž by nastaly výbuchy paniky, šetrnosti a hromadění tvrdých peněz. Teoretikové "tvrdé měny" sice argumentují tím, že ceny a mzdy by v reakci na to automaticky klesaly, v praxi je ale taková adaptace bolestně pomalá, což v důsledku vede k propadu produkce a vysoké nezaměstnanosti. Svět se od velké hospodářské krize a britského ekonoma Johna Maynarda Keynese s jeho „paradoxem úspor“ naučil, že stát má proti takovým krizím zasahovat zajištěním dostatku peněz v oběhu, aby udržel celkové výdaje stabilní.

Taková politika, jak ukazuje pomalé oživování z poslední krize, není vždy dokonalá, v bitcoinové ekonomice by ale byla zcela nemožná. Nebyla by zde totiž žádná autorita, která by měla moc rozhodovat o dodávání nových peněz do oběhu. Už jen vědomí, že stát nemůže v krizi vyvářet nové bitcoiny, prohloubí snahy o šetření, což samo vyvolá snadno krizi. Hadas to dokládá na velkém počtu krizí v 19. století, které vznikaly v reakci na často pouze efemérní špatné zprávy.

Spoléhání se na bankovní úvěry

Nyní by to bylo podle komentátora ještě horší než tehdy, protože dnešní ekonomika spoléhá mnohem více na bankovní úvěry. Banky mají vždy rozpůjčovánu většinu svých vkladů, a jsou tak neustále ohroženy neschopností klientů splácet nebo panickými výběry vkladů. Pokud by banky neměly možnost získat v poslední instanci peníze „jinde“, byly by mnohem více ohroženy krachy s následnou všeobecnou panikou. Ono "jinde" je vždy u státu, který dnes může vytvářet peníze z ničeho.

Není to sice ideální, ale lepší než jakákoli známá alternativa, píše Hadas. Ve světě bitcoinu nebo jiné elektronické měny by vlády bankám pomáhat nijak nemohly a častým nájezdům na banky a finančním panikám by se nedalo vyhnout.

Exploze zájmu o bitcoin se dá interpretovat jako známka neznalosti ekonomické historie, píše Hadas. Spíše je to ale neradostné vyjádření ztráty víry v měnový systém, který nefunguje zcela tak, jak sliboval.

„Bitcoin však bohužel není ničím víc než technologickou verzí ještě horšího systému,“ uzavírá komentátor.