Článek
Už je znám váš nástupce ve vládě a vy v ní končíte. Myslíte si, že se jednou do funkce ministra financí vrátíte?
Nikdy neříkej nikdy, ale teď se tím opravdu nezabývám.
V čele ministerstva financí jste nyní působil tři roky. S jakými pocity se loučíte? Na co jste nejvíc hrdý a co se vám naopak nepovedlo?
Po Fischerově vládě jsme převzali rozpočet s deficitem 5,8 procenta HDP. Přes velmi nepříznivou ekonomickou situaci jsme dokázali veřejné rozpočty snížit a konsolidovat bezpečně pod třemi procenty. Pozice České republiky na finančních trzích je díky tomu jednoznačně nejlepší ze všech zemí v našem regionu.
Mohu s hrdostí říct, že odevzdávám veřejné rozpočty a důvěryhodnost ČR na mezinárodních finančních trzích v neskonale lepším stavu, než jsme je po Fischerově vládě přebírali.
Co se týká pocitů, nejsou nijak zvlášť emotivní. Ministr je politik a každý politik musí počítat s tím, že si druhý den zabalí, protože to není práce navždy. A jelikož s tím počítáte, tak vás to ani nepřekvapí, když to jednou přijde. Samozřejmě budu vždycky rád vzpomínat na obdivuhodný tým odborníků, který jsem měl na ministerstvu financí čest řídit.
Hovoříte o snižování rozpočtových schodků, vaši kritici ale namítají, že to významně přispělo k tomu, že se naše ekonomika nachází v nejdelší recesi v novodobé historii ČR.
To je samozřejmě legitimní kritika. Já ale patřím k těm, kteří jsou přesvědčeni o tom, že domácí produkt si nelze koupit na dluh. Tedy možná i lze, ale cena za následný krátkodobý efekt je pak obrovská, jak je teď možné vidět v některých státech eurozóny. Jsem přesvědčen, že budoucí prosperita se dá stavět jenom na zdravých základech, nikoliv na shnilých nohách. A těch zdravých základů jsme dosáhli.
Nejobjektivnějším hodnotitelem jsou investoři na kapitálových trzích, kteří na nich bez jakékoliv ideologie investují své peníze. A kteří jednotlivým státům také dávají různě velkou rizikovou přirážku k jejich dluhopisům, podle toho, jak moc věří v jejich budoucí prosperitu a schopnost dostát svým závazkům. A máme-li tyto rizikové přirážky daleko nižší než třeba Slovensko nebo Polsko, které jsou nám dávány vámi zmiňovanými kritiky za příklad, já říkám, dobrá: ideologická kritika je věc jedna a objektivní ochota riskovat vlastní peníze věc druhá. Co váží víc?
Udělal byste s odstupem času a s ohledem na současný vývoj ekonomiky něco jinak v daňové politice?
Jistě ano. Nedělal bych sice nic z hlediska trendů, samozřejmě ale řadu parametrů bych nastavil jinak. Nemá však teď cenu rozebírat jak.
Daně, to je vrcholné politikum. Nejdřív musí být uzavřena koaliční dohoda, pak se ještě dělají nějaké ústupky ve Sněmovně. Výsledkem je vždy určitý kompromis. Nicméně za nastoleným trendem zahrnujícím i některá nezbytná, byť nepopulární opatření si pevně stojím.
Předpokládám, že státní rozpočet na příští rok se již na ministerstvu připravuje. Předkládat ho bude Sněmovně ale až další, zřejmě Rusnokova vláda. Může něco zvrátit vaši neochotu její návrh rozpočtu podpořit?
I kdyby byl návrh rozpočtu úplně stejný, jak bych ho napsal já, nelze ho schválit. Každá Poslanecká sněmovna si sice rozpočet povýší na zákon, v zásadě je to ale exekutivní norma, kdy Sněmovna svěřuje vládě peníze a současně obrovské pravomoci, že s těmito penězi může dle své vlastní vůle poté nakládat.
Miroslav Kalousek
Nejtypičtějším příkladem je vládní rozpočtová rezerva, to jsou téměř čtyři miliardy korun – vládě pak nikdo nemůže mluvit do toho, jak má s těmi penězi nakládat.
Vezměme to takto, vy byste svěřil své peníze někomu, komu nevěříte? Myslím, že takový člověk na světě není. Své peníze svěřujeme jen tomu, ke komu máme důvěru. Pokud by se Sněmovna chovala jinak, tak by se nechovala jako řádný hospodář.
I lidé, kteří v zásadě uznávají potřebu některých reforem, vám vyčítají, že byly příliš tvrdé. Opravdu ty škrty s velkým zásahem do života lidí, například snížení valorizace penzí, musely přijít?
Ptáte se, proč tak tvrdé. Odpovídám jednoduchým slovem: proč tak měkké? Skutečně se mi nezdá příliš tvrdé stáhnout během tří let deficit teprve pod tři procenta. A bez těch kroků to nešlo. Bohužel jsme byli v situaci, která při pokračování trendu hrozila dramatickými důsledky nejen pro makroekonomickou stabilitu v zemi, ale pro vlastní suverenitu státu.
Stát, který ztratí důvěryhodnost na finančních trzích, se stává rukojmím finančních skupin nebo mezinárodních institucí a v případě zahraniční pomoci tak zcela jistě přichází o svoji suverenitu.
Naše úsporná opatření byla minimálními kroky. Říkám zcela otevřeně, že kdyby byly po mém, byly by rychlejší a tvrdší. Samozřejmě se o tom může vést legitimní diskuse, ale pokud někdo říká, proč tak tvrdé, já říkám, proč tak měkké. Nakonec to byl nějaký kompromis uzavřený v koalici, za kterým jsem si stál.
Celý rozhovor s Miroslavem Kalouskem si můžete přečíst v úterním Právu.