„Kopáči řekli, že jim to místo ukázal nějaký stařík a tvrdil, že tam je poklad,“ uvedl šéf místní policie Teofilos Sultis o snaživé pětici, která již sedí za mřížemi s vyhlídkou na několikaletý trest vězení za ilegální vykopávky.

Nyní kolují mezi lidmi mapy s „pravými“ údaji o skrytých pokladech. Amatérští zlatokopové si předávají „zaručeně“ spolehlivé tipy a po nocích vyrážejí do terénu. Obec Pentalofo nedaleko Soluně musela nasadit obecní zaměstnance, aby zasypali jedenáctimetrovou díru po hledačích pokladů v opuštěném místním lomu.

Zlatokopové však nejsou jedinou profesí, jejíž řady v krizí stíhaném Řecku narůstají. Méně dobrodružné povahy se obracejí ke dvěma útočištím Řeků před bídou: k půdě a k moři, snaží se uživit farmařením nebo rybolovem.

Hlemýždí farma

Nikose Gavalase a Alexandru Trichovou frustrovala špatně placená krátkodobá zaměstnání v Aténách natolik, že se vrátili na Chios, ostrov svých předků, a tam zkoušejí pěstovat hlemýždě pro gastronomii. Investovali do toho vše, co měli, v přepočtu asi milión korun.

První sklizeň je sice teprve čeká, už nyní však věří, že se rozhodli dobře. „Když volám přátelům a příbuzným do Atén, říkají mi, že tam není žádná naděje, že vše jde od špatného k ještě horšímu,“ vysvětluje tento pocit v listu The NewYork Times paní Trichová.

Zatímco v jiných oblastech řecká nezaměstnanost roste, v zemědělství pracovních míst přibylo – jen v prvních dvou krizových letech 2008–2010 se počet Řeků obhospodařujících své pozemky zvýšil o 32 tisíc.

„Nejvíc přibylo lidí ve středním věku, mezi 45 a 65 lety,“ řekl šéf Panhelénské konfederace zemědělských sdružení Jannis Tsiforos.

Od roku 2008 se také zečtyřnásobil počet zájemců, kteří studují na nějaké námořní škole. Jaderný fyzik Jannis Menis se vrátil k moři aspoň jako lodní inženýr, který se stará o údržbu plavidel. Ožívá tak další odvětví, jež bylo tradičním zdrojem příjmů pro ty, kdo nechtěli volit poslední východisko z chudoby, emigraci.