Článek
Od roku 2000 pověsila ve Francii své řemeslo na hřebíček čtvrtina vinařů. A plochy osázené révou zabírají už jen 790 tisíc hektarů – úbytek činí 11 procent. Obzvlášť silně to dolehlo na jihofrancouzský region Languedoc-Roussillon, kde se rozloha vinic propadla téměř o pětinu.
Jen v Champagne na severovýchodě země a nedalekém Alsasku produkce hroznového moku dál roste. Vzhledem k sílící poptávce po pravém šampaňském spustili jeho producenti projekt, jenž by měl vyústit do více než desetiprocentního rozšíření vinic. Potrvá ale několik let, než se z nich sklidí první hrozny. Do té doby budou mít producenti co dělat, aby odvrátili hrozící nedostatek tolik vyhledávaného šumivého vína.
Brut, anebo rosé?
Mění se ovšem skladba sortimentu z Champagne. Stále častěji řeší jeho milovníci otázku, zda si dají šampaňské brut, anebo rosé. Růžové se vymaňuje z pozice jakéhosi druhořadého vína, nad nímž dřív fajnšmekři ohrnovali nos, a zaujalo pozici žádaného nápoje s výjimečným buketem.
Na výrobu rosé se proto zaměřují téměř všichni velcí producenti šampaňského. „Má zvláštní přitažlivost. Dodává barvu slavnostnímu stolu, zjemňuje obraz šampaňského a má výbornou chuť,“ vysvětlil Francois Domi, ředitel vinařství u Billecart-Salmon, jehož rosé si vydobylo světový věhlas.
Domiho podnik s dvousetletou tradicí dodává na trh až dva milióny lahví. Růžové víno v tomto množství má už třetinový podíl. Champagne je přitom jediným regionem, kde Evropská unie producentům dovoluje dopracovat se k rosé metodou mísení červeného a bílého vína, s níž pracuje i Domi. Říká, že tak dosahuje zvláštní jemnosti a lahodnosti.
| Spotřeba šampaňského stoupá hlavně v rychle rostoucích ekonomikách, mj. i v Indii a Brazílii. |
|---|
| Také Rusko je významný odběratel – v prvním pololetí 2011 se ho z Francie dovezlo přes půl miliónu lahví – dvojnásobek proti stejnému období roku 2010. |
| V Číně je kvalitní šampaňské znakem společenského úspěchu. |
| Čínští dovozci podle televize ZDF nesmlouvají o ceně – vědí, že doma ho prodají v každém případě se ziskem, protože jejich klienti s penězi problém nemají. |
Menšina šampaňských vinařů ale stále produkuje své rosé zvláštní metodou zvanou saignée („krvácející“), kdy se charakteristické barvy dosahuje macerací slupek a šťávou z rozdrcených hroznů. Takové rosé je silnější a má podle nich výraznější aroma. Jeho vřelým zastáncem je Jean-Baptista Geoffroy, který posílá na trh z údolí řeky Marny 120 tisíc lahví ročně, z toho pětinu růžového. „Rosé musí mít jiskru,“ hájí Geoffroy metodu saignée.
Na růžovém vzniklém mícháním mu vadí, že se chuťově příliš blíží klasickému bílému šampaňskému. „Když prostě smícháte bílé s červeným, nedocílíte nikdy takové harmonie,“ tvrdí Geoffroy. Připouští ale, že všechno nakonec stejně nejvíc záleží na chuti zákazníka.