Článek
Brusel razí myšlenku spojených evropských dluhopisů jako způsob, jak snížit úroky, které zadlužené země musí platit za své půjčky. Země by si půjčovaly peníze, za jejich splacení by pak ručila celá eurozóna. Řecku, Itálii či Španělsku by to poskytlo prostor pro reorganizaci jejich hospodářství bez toho, že by nad nimi visela hrozba bankrotu. Naopak Německu by se půjčky prodražily.
Zástupci Německa, Francie a Itálie mají o této alternativě jednat ve čtvrtek. Německo však trvá na tom, že ani emise eurodluhopisů, ani zásahy Evropské centrální banky nejsou řešením.
„Kancléřka a celá vláda nesdílejí víru mnohých, že eurodluhopisy mohou fungovat jako všelék na krizi,“ prohlásil mluvčí spolkové vlády Steffen Seibert. „Vnímají spíše nebezpečí, že společné evropské dluhopisy mohou odvrátit pozornost od kořenů problému,“ dodal.
Německo je však v tomto postoji v Evropě osamoceno. Zadlužené státy přirozeně vnímají návrh EK jako šanci pro sebe. Merkelovou však nyní opustil i její dosud věrný spojenec, francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Náklady na francouzský dluh už totiž dosáhly dvojnásobku Německa. Agentura Moody’s zároveň oznámila, že francouzský rating AAA je v ohrožení.
Tři cesty
Evropská komise navrhuje tři varianty vydání dluhopisů. První počítá s tím, že za ně budou ručit všechny země eurozóny jako jeden celek. Pro investory by byly tyto cenné papíry lákavé, protože krach celé eurozóny se nejeví jako pravděpodobný. Zatímco chudší země jako Řecko by platily investorům menší úrok, silným zemím, jako například právě Německu, by úroky vzrostly, a tím by v podstatě na slabší kolegy doplácely.
Na problémové země by tak byl vyvíjen menší tlak, což by mohlo oslabit jejich reformní úsilí. Tomu chce EK zabránit přísnějším dozorem nad národními rozpočty a dokonce možností vyhlásit nad zeměmi „nucenou správu“. Takovou změnu by ale muselo zdlouhavě schvalovat všech 27 zemí EU.
Druhou možností, která ovšem rovněž vyžaduje změnu smluv o EU, je částečná společná garance, kdy by si státy samy ručily za dluhy nad 60 procent HDP.
Třetím způsobem je individuální ručení za společné dluhopisy jen do výše dluhu té které země. V tomto schématu by každá země ručila za splácení pouze svých vlastních dluhů. Podle zvláštního přerozdělovacího klíče by také státy čerpaly peníze z emisí dluhopisů. Tato varianta by se obešla bez změn unijních smluv, ovšem úroky z takto vypůjčených prostředků by byly vyšší.
Německo je proti „závazku stability“
Aby Brusel obměkčil Německo, které se staví k myšlence eurodluhopisů dlouhodobě negativně, přišel dokonce se změnou terminologie. Formu nového zadlužování nazývá místo dosavadního slova „eurobond“ výrazem „stability bond“ (závazek stability)
Výhrady Německa jsou jasné. Nejostřeji se vyjadřuje konzervativní CSU, která ve své tiskové zprávě prohlašuje: „Barroso se nesmí stát poskokem států, které nemyslí na nic jiného, než jak využít eurodluhopisy k tomu, aby vysály peníze z kapes německých daňových poplatníků.“
Diplomatičtěji formulovaná, nicméně stejně odmítavá odpověď přichází i z tábora liberální FDP, která návrh EK považuje za zpátečnický. „To by vedlo ke zvýšení úroků, které by platilo Německo. A to rozhodně není v našem zájmu,“ uvedl lídr strany a německý ministr hospodářství Philip Rösler.
