Jednotná fiskální politika není pro účely jejích zastánců dostatečná, protože „ani Evropská komise, ani německá vláda nemohou poslat do ulic Atén tanky“, které by prosadily plnění dohodnuté politiky, píše Kay. Jedinou možností, jak může EU fiskální disciplínu prosadit, je hrozit odmítnutím dalších převodů peněz, což se zatím dělalo, ale bez větších úspěchů.

Těžkým důsledkům své nedisciplinovanosti země jako Řecko v eurozóně unikaly státními a soukromými půjčkami. Jestliže budou věřitelé přesvědčeni, že se jim peníze vrátí, budou to Řecko a ostatní moci dělat dál, zejména pokud lídři EU prosadí plány na rozšíření role stabilizačního fondu EFSF. „Dávat zemím více zdrojů na boj proti trhům situaci nezlepší, ale zhorší,“ napsal Kay.

Když se lokální problémy stanou celoevropskými

Kay upozorňuje na řadu zájmů, jejichž vinou se lokální problémy staly celoevropskými. Elita v Bruselu a dalších metropolích má tendenci využít jakéhokoli problému k požadavkům na „více Evropy“. Další motivací je záliba politiků v pořádání krizových zasedání, kde se náležitě zviditelní.

Jelikož ale nynější problémy eurozóny lze vyřešit jen lokálně, bere na sebe Evropa zodpovědnost za něco, kde nemá pravomoci, a tím riskuje ztrátu věrohodnosti. „Evropští lídři válku s trhy prohrají ne proto, že nenajdou dostatek zdrojů k jejich porážce, ale proto, že ve skutečnosti bojují s realitou,“ uzavírá Kay.