Aby tento materiál unesl stejný nákup jako obyčejná jednorázová taška, musí být totiž až čtyřikrát silnější. To znamená i čtyřikrát větší exhalace vyprodukované při distribuci: na paletu se těchto produktů vzhledem k jejich tloušťce prostě vejde čtyřikrát méně než standardních materiálů.

Stoprocentní recyklace je utopie

Ideální by samozřejmě bylo, kdyby spotřebitelé důsledně třídili odpad. Pak by výrobci obalů nemuseli přemýšlet, jak a za jak dlouho si se kterým materiálem příroda poradí. Vše by vyřešily recyklační firmy. Igelitky a mikrotenové sáčky volně poletující ulicemi měst, poli i loukami však dokazují, jak je taková představa utopická.

Řešením je podle Filipa Linka, ředitele společnosti Oskar Plast, využití myšlenky takzvaných oxo-degradabilních plastů. „Rozšifrování nesrozumitelného pojmu je jednoduché: přidáním aditiv do PE výrobků jsme schopni mnohonásobně zkrátit poločas plného rozpadu obalů,“ vysvětluje Linek.

Standardní PE obaly se v přírodě prakticky nerozpadnou, jejich makromolekuly jsou příliš dlouhé na to, aby je mohly mikroorganismy rozložit na menší částice. „V případě oxo-degradabilních plastů jsme schopni za příznivých podmínek, tedy při dostatku tepla a slunečního svitu, zajistit rozložení obalů i do dvou let,“ dodává Linek.

Patent starý 40 let

První společností, která začala prodegradační aditiva dodávat na trh, byla v roce 1991 kanadská EPI Environmental Products. Autorem prvních patentů na oxo-biodegradovatelné plasty a prodegradační aditiva je profesor Gerald Scott, současný předseda Vědecké poradní rady asociace Oxo-biodegradable Plastics Association. První patent na aditiva, která urychlují rozpad polymeru, podal již v roce 1970.

Na trhu v současné době působí 11 výrobců aditiv pro oxo-biodegradovatelné plasty, sedm z nich v severní Americe a čtyři v Evropě.