List Gazeta Wyborcza hledá v této souvislosti odpověď na otázku, kdo jsou vlastně ti, kdo se více než dvacet let po historických změnách ocitli ekonomicky na okraji společnosti? Jejich chudoba má víc stránek – hlavní její příčinou je fakt, že prostě nemají možnost získat stálou práci a přežívají tak jen ze skromné sociální podpory a „drobných“, jež vydělají během sezónních brigád.

Odsunutí na okraj

Jde o chudobu vymykající se všeobecně známé představě: víc než o nuzné hmotné podmínky k životu jde o trvalý krizový duševní stav. „Je to jakési setrvávání v nevědomosti, beznaději a často i v nemocech. Už příliš dlouho jsou odsunuti na okraj společnosti, jejíž pravidla vytvořili úspěšní bez ohledu na ty, jimiž se v životě tak dobře nevedlo,“ shrnul deník.

Přitom skutečně chudobní lidé podle něj o pomoc obvykle neprosí, spíš se za ni stydí. I když s díky přijmou před svátky košík s jídlem či teplou bundu a boty pro děti, s pláčem si stěžují, až když jim odpojí elektrický proud.

„Nějaké dopisy přišly, ale napsané tak, že jsme ničemu nerozuměli,“ popsali lidé svou situaci, když už je nejhůř a dodavatelé jim kvůli neplacení elektřinu odstřihli. „O takových rodinách, známých našich rodičů či sousedů, víme všichni. V televizi nebo barevných časopisech je neukazují,“ shrnula Gazeta Wyborcza.

Bydlí ve starém domě po rodičích v obci Slawojka, kousek od dálnice Vratislav–Berlín. Ona je invalidní, muž alkoholik zemřel před čtyřmi lety. Má dva syny. Jednoho dospělého, mentálně zaostalého – je na úrovni desetiletého. Druhému je 13 let a chodí na gymnázium, je její nadějí a pýchou.

Starší syn snil o mobilu, všichni v třídě ho už dávno mají. V televizi právě běžela reklama na mobil za jeden zlotý. Proč potom ale přišel účet za 50?  Nic neplatili, beztak neměli z čeho. Když syn mobil ztratil, už je nezajímal. Po roce přišel exekutor s nezaplacenými účty. Věc se už dostala k soudu.

Penězi se tu neplatí

Gymnázium, kam chodí ten mladší, je v městečku vzdáleném osm kilometrů. Autobus zrušili už dávno. Děti vozí ráno do školy mikrobus, za ten platí obecní úřad. Když matka potřebuje na „rodičák“ nebo na ten nešťastný soud, musí většinou pěšky.

Ještě předtím pomůže sousedovi posbírat brambory – slíbil jí, že jí na zimu za to dá jeden pytel. Jiná práce tady není. Lidé si za pomoc zaplatí tím, co vypěstují nebo mají z chovu – mlékem, vajíčky, slepicí. Penězi platí jen bohatí – a ti tady na zapadlé vesnici nežijí.

Potěší ji, když ji občas někdo sveze do městečka, i když si přitom řekne o pár zlotých. Nevadí, že mikrobus je starý, s děravou karosérií, že je bez sedadel, takže musí sedět na dřevěných lavičkách. Ráda se posune, aby se ještě někdo vešel. Než se ta rachotina rozjede, pokřižuje se a rychle se pomodlí, aby šťastně dojeli. Dělá to tak pokaždé. Ten nahoře je to jediné, čemu ještě věří a nač se spoléhá.