Olomoucký soud konkrétně řeší případ dlužníka, který podal společně s insolvenčním návrhem také návrh na povolení oddlužení. Prvoinstanční krajský soud ustanovil insolvenčního správce a povolil řešení úpadku oddlužením. Současně nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů. Dlužník na schůzi nepřišel. Krajský soud proto vydal téhož dne usnesení, kterým vzal na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení a prohlásil na majetek dlužníka konkurz.

Dlužník se proti tomu odvolal k vrchnímu soudu. Podle odvolání nepřišel na schůzi věřitelů kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Jako důkaz předložil potvrzení od praktického lékaře. Dlužník žádal, aby vrchní soud konkurz zrušil. Olomoučtí soudci pak předložili problém Ústavnímu soudu, protože zákonnou úpravu považují za protiústavní.

Napadená část zákona přesně říká, že pokud se "(dlužník) bez omluvy nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět". Podle vrchního soudu je ale zpětvzetí návrhu úkonem, který by měl být plně v dispozici dlužníka. Není prý vhodné, aby soud na základě právní fikce stanovil, že dlužník vzal návrh zpět, přestože to fakticky neudělal.