Česká republika má problémy s rozpočtem, hrozí rekordní schodek. Ministerstvo financí proto teď pro vládu připravuje návrh, kde by se daly výrazně seškrtat mandatorní výdaje. Uvažuje se například o snížení některých sociálních dávek. Co tomu říkáte?

O potřebě snížit mandatorní výdaje se v ČR mluví už dlouho. Otázkou je, zda je pro to nyní nejvhodnější období, protože omezení státních výdajů může přispět k prohloubení krize. Osobně si myslím, že v období krize je vhodné se spíše než krácením mateřské zabývat možností skokově zvýšit věk odchodu do penze. To by mělo hlavně v následném období velký ekonomický efekt. Přilepšilo by se především stávajícím důchodcům a mohlo by se rovněž investovat do vědy. Tak trochu zapomínáme na to, že krize je také dobou, kdy se ekonomiky jednotlivých zemí připravují pro další období cyklu, tedy na prosperitu. Jednotlivé země provedenými změnami rozhodují o své budoucí konkurenceschopnosti.

Nepovedou různé pesimistické scénáře, jimiž nás teď zásobují ekonomové a politici, k tomu, aby firmy i lidé začali ještě více šetřit, omezovat spotřebu a nepřímo tak přispívat k prohloubení krize?

Myslíte, že je možné občany a podniky tak trochu ošálit? Že kdyby se jim řeklo, že situace není tak zlá, tak by nezměnili svoje chování, neomezovali by spotřebu a krize by byla menší? Očekávání občanů i firem jsou v ekonomice velmi důležitá a dají se do určité míry ovlivnit. Ale celkově se lidé i firmy chovají dost racionálně. I kdyby na chvilku změnili svoje očekávání, následně si přesto uvědomí, jak situace opravdu vypadá. Učinit však naopak lze, aby vlády dočasně nahradily poptávku občanů a firem, která klesá, poptávkou vládní. Jestliže je tato vládní intervence věrohodná, mohou pak vlády úspěšně vyzvat podnikatele, aby se přidali a začali investovat. A lidé aby nakupovali, protože jsou ceny nízké.

Dělají to tak někde?

Američané a Britové tak postupují a investují do toho obrovské sumy. Prezident Obama se během své nedávné cesty po Evropě snažil o dvě věci – zvýšit prestiž USA a motivovat politiky ke společnému koordinovanému postupu proti krizi a k masivním investicím. Prvního cíle dosáhl, druhého nikoli.

V USA se již objevují náznaky, že dojde k zastavení poklesu. Žel jenom v oblastech, kde funguje fiskální stimul. Tam, kde není, ekonomický pokles pokračuje. Kdy tedy skutečně dojde k obratu?

Především se musí vyčistit a stabilizovat finanční trhy. Banky se musí zbavit špatných úvěrů a toxických aktiv. Bez tohoto globálního kroku bude těžké ekonomiky v jednotlivých zemích dlouhodobě nastartovat. Odhaduji, že pozitivní změny v USA se v Evropě projeví v rozmezí tří až devíti měsíců, v Česku tři měsíce za západní Evropou. Takže pro nás bude ještě několik čtvrtletí v ekonomice krušných.

Prezident Václav Klaus nepodepsal zákon o šrotovném. Vycházejme z toho, že se v Česku nezavede. Budou další opatření, která již mají podobu zákonů či vládních rozhodnutí, dostatečná v boji proti krizi?

Ekonomiku z krize v prosperitu tato opatření samozřejmě neobrátí. Rozhodující bude vývoj v okolních státech. Přispějí ale ke změně situace. Já je však považuji jen za dílčí první kroky. Prosazoval bych dál větší odlehčení ceny práce, tedy radikální snížení sociálních a zdravotních odvodů.

Největší ztrátu pro ekonomiku totiž představují noví a noví nezaměstnaní. Netvoří žádnou přidanou hodnotu, nic nepřidají k HDP, jen stojí peníze. Tuto ztrátu navíc už nikdy nenahradíme. Ekonomika, která má méně nezaměstnaných, je na tom v krizi lépe, než ta, která jich má hodně. Chybějící peníze z nízkých sociálních odvodů lze nahradit jinak, třeba zvýšením nepřímých daní. A protože se jedná o celosvětovou kalamitu, mělo by dojít k nějakému konsenzu, jaká efektivní opatření prosadit.

Jenže v ČR o opatřeních proti krizi nerozhodují ani tak ekonomové, jako stranické sekretariáty, voličské preference. Přijímaná opatření jsou posuzována spíše z hlediska jejich volebního přínosu…

Za krize je ale třeba dosáhnout celonárodního konsenzu, který by překrýval partikulární zájmy. V globální krizi by měl být národní protikrizový program součástí programů a společných postupů v rámci celé Evropy, navíc v koordinaci s USA.

Nemálo firem už muselo v ČR ukončit výrobu. Jde o ozdravný proces, jak někteří tvrdí?

Pozoruhodné je, že v ČR končí i celá odvětví průmyslu, jako je sklářství, ale málokoho to bohužel zajímá. Je přitom velký rozdíl mezi tím, když firma nebo odvětví drasticky sníží výrobu, a tím, když neodvratně zanikne. Proto se v USA tak přemýšlelo, jak nechat přežít automobilky GM a Chrysler. Některá výroba samozřejmě skončit musí. Třeba výroba obručí v minulém století, i když jsme je u nás dělali dobře.

Ale některé jiné věci by se mohly vyrábět dál. Navíc technický pokrok, spojený s naší dovedností a tradicí, by umožnil zajistit takovou výrobu, která by konkurovala běžné masové asijské produkci. Potvrzuje se prostě, že ne vždy se ještě umíme zapojit do světové ekonomiky. Opakuji – právě teď se připravuje půda pro budoucí prosperitu. Tady a teď bychom měli táhnout za společný provaz. Trochu zatím ztrácíme čas. Utěšujeme se, že ke změně dojde po volbách. Tím by ale rozhodně nemělo být vše vyčerpáno.