Otřesy v automobilkách ničí v USA střední třídu

Je po půlnoci a do baru přicházejí uhasit žízeň dělníci, jimž právě skončila večerní směna. Tři z nich si sedají k mému stolu. Když zjistí, že jsem novinář, na chvíli zmlknou. Pak ale rozvážou a netají se s obavami o osud firmy.

„Člověk by si myslel, že po padesátce si bude žít už trochu klidný život. Jenže teď kvůli tomu věčnému ořezávání platu i sociálních jistot abych si hledal druhou práci. Mám nemocnou ženu a kluka na škole. Být starý a mít dvě zaměstnání najednou je tvrdý. Pochybuju, že se takhle dožiju šedesátky,“ stěžuje si půldruhametrákový Eric Holloway, jemuž kolegové ironicky přezdívají Tiny - Drobeček.

Pro Chrysler pracuje už šestnáct let. „Když nás přijímali, slibovali nám určitý plat, odměny, jistoty. Na tom jsme stavěli živobytí. Jak teď máme krácení platů ustát? Některé účty prostě již nezvládám platit,“ říká Eric.

Jeho kolega Ron je u Chrysleru bezmála čtvrt století. „Nemám teď žádnou jistotu, že budu mít penzi. To, co teď beru, už mi nekryje ani náklady na dům a jídlo. Zvykám si na fakt, že budu muset makat až do konce života,“ lamentuje.

Existenční křeče detroitských automobilek podle dělníků rychle redukují počet Američanů, kteří jsou podle svých příjmů a společenskoekonomického statusu považováni za střední třídu. Potíže s prodeji měli američtí autovýrobci sice už dříve, současná hospodářská krize je však natlačila do boje o přežití. A s nimi i tisíce firem, které jsou na tamní autoprůmysl napojené.

„Dělníci z Detroitu a celého Michiganu přitom stáli u zrodu americké střední třídy,“ připomíná Ron skutečnost, že Henry Ford a jeho souputníci z General Motors a Chrysleru na začátku minulého století garantovali svým zaměstnancům na tu dobu skvělé platy a výhody, jež jim umožnily mít vlastní dům, auto, posílat děti na studia, jezdit na dovolenou a mít prostředky i čas na zábavu. Takový životní styl si do té doby mohli dopřát jen zámožní.

„To všechno nám naše práce léta umožňovala. Jenže teď kolem sebe vidíte jen lidi vystavené exekuci nebo shánějící druhé zaměstnání. Tohle střední třídu ničí,“ říká šestačtyřicetiletý Ken Mefford, který si ve Warenu odpracoval 15 let.

Za poklesem poptávky po značkách Chrysleru dělníci nevidí jen pád trhu, ale i zhoršenou kvalitu vozů. „Všechno to začalo s Němci z Daimleru. Firmě, kterou koupili, nic nedali. Když předloni odešli, z Chrysleru zbyla jen prázdná schránka. Patnáct lidí kdysi hlídalo kvalitu. Teď jen tři,“ křičí od vedlejšího stolu asi padesátiletý dělník. Spojenectví s italským Fiatem však muži považují za východisko.

„V odborech musíme hlasovat i pro omezení platů. Jsme sice naštvaní, ale nemáme jinou volbu, jestli chceme aspoň přežít,“ říká Ken a smiřuje se tak s tím, že může brát až o třetinu méně než dosud. Někteří dělníci v baru uvažují, že by si nechali od Chrysleru vyplatit 50 tisíc dolarů odstupného a dvacetitisícovou poukázku na auto, a odešli by z firmy pryč.

Práce se však v době krize hledá velmi těžko. Stěhování navíc snižuje fakt, že domy v Detroitu teď mají zhruba poloviční hodnotu než před pěti lety a lidem se je nevyplatí prodávat. Možná však k tomu budou dotlačeni. Propouštění totiž v automobilkách už přes rok běží naplno. Konkurenční General Motors oznámil, že se do konce příštího roku zbaví 21 tisíc amerických zaměstnanců.

Ken sice věří, že se Chrysler nakonec podaří zachránit, obavy však neskrývá: „Ty škrty se nedotýkají jenom nás. Dopadají i na služby a zboží tady i jinde, které my nakupujeme. To není problém jen jednoho autovýrobce, jak si spousta lidí myslí. A když nebudeme my, nebude tady ani tenhle bar,“ uzavírá.

Jen několik dní uběhlo od našeho rozhovoru ve Fran‘s Roadhouse. Minulý čtvrtek, pár hodin poté, co dělníci sdružení v odborech United Auto Workers solidárně kývli na snížení svých příjmů a benefitů, vedení Chrysleru vyhlásilo bankrot kvůli krachu jednání s věřiteli. Firma také oznámila, že na dva měsíce dočasně uzavře všechny své americké továrny, včetně Warren. Páteční svátek práce tu tak měl hořkou příchuť.