Jak se vám podařilo začátkem 90. let prosadit jako malé české firmě? 

Od začátku děláme informační systémy pro obchod. Naším prvním velkým zákazníkem byl americký řetězec K-Mart, který expandoval v Česku a na Slovensku. My jsme pro ně pracovali, oni nám za to občas i zaplatili. Rádi se s námi ale předváděli, jak spolupracují s „těmi českými firmami“. Dokonce při návštěvě prezidenta Billa Clintona jsme díky tomu dostali pozvání na recepci, které se zúčastnil. A tam se mne zeptal, co že pro ten K-Mart děláme. Já mu odpověděla: „Víte, my ho sponzorujeme.“ Od té doby platili v termínu.

Přesto, když pak jejich obchody přebíralo Tesco a začalo se pídit po licencích k našemu softwaru, zjistilo se, že si vlastně licence nikdy nekoupili. Museli tak učinit, aby měli právo software používat. Peníze se k nám tedy po letech přece jen dostaly. Vložila jsem je do Universal banky. A banka zkrachovala, takže nám zbylo jen 400 tisíc z fondu pojištění vkladů. Nakoplo nás to. Opravdu teď věřím, že katastrofy vás vlastně posílí, dostanou z vás kolikrát i to, co si myslíte, že ve vás není.

Tehdy jsme přišli nejen o vložené peníze, ale v bance jsme měli i běžné účty, takže nebylo ani na výplaty. Udělala jsem to, co se normálně nedělá – řekla jsem si zákazníkovi o peníze dopředu a slíbila, že prokážeme, že to umíme. Právě v té době jsme získali nové klienty.

Jak se vám podařilo prosadit se svými informačními systémy v nadnárodních řetězcích? Copak si nepřinesly vlastní řešení?

Zpravidla si přinesou nějaké korporátní řešení, ale třeba Tesco vstupovalo do středoevropského regionu s tím, že tady bude hledat pilotní dodavatele různých řešení, která si vyzkouší i pro další země. Samozřejmě že jejich požadavkům musela odpovídat kvalita našich lidí a služeb.

Udržení kvalitního týmu lidí je pro malou firmu asi větší problém než se dostat k takové zakázce. Když se má člověk rozhodovat, jestli nastoupí k nám nebo do IBM... Ale dnes máme unikátní tým lidí se špičkovými znalostmi. Hlavně jsou mezioboroví – když nás přijdou školit třeba Američané, často zjistíme, že by se mohli učit spíš oni od nás.

Kde takové lidi berete?

Většinou jsme si je vychovali, jsou ve firmě roky. Zase je ale problém brát lidi rovnou po škole. Ne že by toho dost neuměli, ale za pár let mají pocit, že jim něco uteklo, že ještě potřebují vyzkoušet něco jiného. Pak třeba odejdou, a po čase se opět vrátí.

Když máte takové reference, umožnilo vám to expandovat do dalších zemí?

Na skutečnou expanzi jsme přece jen trochu malí. O opravdu velké zakázky se tedy ucházíme společně s velkými firmami. Abychom to mohli zkusit sami, museli bychom najít a vychovat mnoho dalších kvalitních lidí.

Ti, kdo by je vychovávali, by ale nemohli zároveň vydělávat a to by nás mohlo zabít. Dostali jsme se ale třeba na Ukrajinu právě díky referencím z Česka. Tamější firmy totiž ve snaze urychlit rozvoj najímaly zahraniční manažery a někteří z nich si na nás pamatovali ze svého dřívějšího působení v ČR.

Proč jste se rozhodla jít do Dne D?

Jsem přesvědčená, že jsem se v soutěži ocitla spíš omylem. Dramaturgii sice chyběly ženské, na casting jsem ale šla s tím, že si mě nevyberou. Když o mě televize projevila zájem, nechala jsem si ještě čas na rozmyšlenou. Pak jsem si ale řekla, že změna je život a třeba v soutěži narazím na nějakou zajímavou příležitost.

V té době jsme jednali s jedním partnerem o možném kapitálovém vstupu do naší firmy. Vypadalo to, že se mi uvolní ruce a já se budu moci věnovat i jiným projektům. V soutěži Den D jsem viděla šanci nějaké takové najít.

Já už vedu firmu 19 let a po takové době se obtížně hledá nová motivace. Psychologové používají termín „syndrom vyhoření“, já mám někdy pocit, že už jsem úplně na uhlík. Pořád dokola se opakují stejné situace – sháníte zákazníky, sháníte lidi, bojujete o projekty...

Teď mě ovšem šokuje, že i projekty ze Dne D vyžadují neuvěřitelné množství práce. Myslela jsem, že si vyzkouším, jaké to je někam investovat peníze a třeba za půl roku se podívat na valnou hromadu, jak všechno šlape, a popřemýšlím, co s dividendami. Autoři projektů mají někdy dobrý produkt, znají spoustu jeho skvělých vlastností, ale neumějí ho prodat.

Kdy jste vydělala svůj první milión a za co jste ho utratila?

Vydělala jsem ho asi někdy v 90. letech při práci pro K-Mart. Utratila jsem ho velmi rychle, vkladem do Universal banky. Zcela soukromně jsem neměla čas utrácet milióny. Snad jen když jsme stavěli dům.

Já třeba miluji značku Alfa Romeo. Jednu dobu jsem v ní i jezdila. Pak mi ale jedna PR agentura vysvětlila, že pro mě není dostatečně seriózní. Od té doby jsem se už několikrát rozhodovala, že si ji znovu koupím, tentokrát ovšem jako červený kabriolet s koženým interiérem. Pak jsem ale marně přemýšlela, kam s ním budu jezdit. Potvrdil mi to kamarád, který neodolal a kabriolet si koupil. Po dvou letech na něm měl najeto asi 2500 kilometrů.

Dokážu si koupit boty za mnoho tisíc, ty si ovšem alespoň někdy obuji. Autem ale jezdím jen služebně, na delší cesty létám, o víkendu jezdím na kole nebo na bruslích.

Kdy jste propadla in-linům?

Před třemi roky. Hrozně se mi to líbí a hlavně mi to strašně zdravotně pomáhá. Nikdy předtím bych tomu byla nevěřila. Zmizely potíže s páteří, s klouby... Předtím mne občas trápily.

Zúčastnila jste se i čtyřiadvacetihodinového bruslařského závodu na trati v Le Mans. Jak jste se tam dostala?

Bruslaři mají takovou komunitu, kam sice nepatřím, ale mám mezi nimi jednu dlouholetou kamarádku a ta mě mezi ně zatáhla. Občas si s nimi zajedu nějaký tuzemský závod. Pak začali dávat dohromady desetičlenný tým pro Le Mans.

Ten závod se dá v pohodě ujet. Je to vlastně jen část automobilového okruhu, něco přes čtyři kilometry, na které se členové týmu pravidelně střídají po celých 24 hodin. Jezdí ho buď jednotlivci, dvojice, nebo desetičlenné týmy. Byli jsme v takovém lepším průměru. Kdyby ale chtěli ostatní opravdu závodit, asi by si nevybrali mě. Letos pojedeme znovu.

V podnikatelském prostředí jste známá, teď se z vás na 13 večerů stala televizní tvář. Jste připravena na to, že se na vás se žádostmi o peníze bude obracet více lidí?

Oni se na nás zkoušejí znovu obracet i autoři projektů, které jsme už odmítli v rámci soutěže. Stačilo, že jsme k nim byli ve studiu alespoň trochu vstřícní, i když nás nepřesvědčili. Nejhorší jsou ti, kteří přijdou smrtelně vážně s opravdovými ptákovinami. Je mi sympatické, že chtějí něco dělat, na druhou stranu mě mrzí, že nevěnují energii něčemu pořádnému.

Jste uznávanou odbornicí na logistiku. V době, kdy každý neustále někoho něčím zásobuje, kdy se firmy a firmičky specializují třeba na to, že okamžitě dovezou do „vypité“ hospody sud piva, říkáte, že je třeba nalézt cestu pro každý sortiment, region a typ obchodu. Proč to zatím nefunguje?

Za odbornici na logistiku se nepovažuji, ale něco o tom vím. Současný stav zásobování velkých řetězců mnohdy nemá logické ekonomické opodstatnění. Vyrobíte jogurt v Sušici a přes distribuční centrum v Praze ho dodáte zase zpět do Sušice. Zatím je to výhodnější než vytvářet menší regionální distribuční centra. Pracovní síla je tady relativně levná, takže to vypadá, že pro velké řetězce je  výhodnější k nám přenášet zavedené procesy tohoto typu než je měnit. Změna procesů je vždy drahá.