Patříte mezi kritiky způsobů reakce vlády na dopady krize na českou ekonomiku. Co vládě nejvíce vyčítáte?

Katastrofální vědomé a záměrné zpoždění v konání vlády a neustálé popírání reálných ekonomických problémů. Když se problém nakonec pod tlakem vnějších událostí přizná, tak se zpožděním a minimální následnou reakcí.

Když všichni říkali, že tempo růstu české ekonomiky nebude letos vládních 4,8 procenta, ale 2,4 procenta, vláda toto tempo uznala až v době, kdy už reálný růst byl v lepším případě pouze 1,4 procenta. A tak je to se vším. Problém se přizná, až když výběr daní v letošním roce poklesl o 14 procent a průmyslová výroba se snižuje o 17 procent. Prostě je tady snaha bagatelizovat, zastírat, nereagovat.

Co to má ale za efekt, vždyť vláda nakonec ponese důsledky svých rozhodnutí?

Já tomu také nerozumím.

Vláda ale už připravuje komplex opatření, v pondělí je bude schvalovat celý kabinet. To je přece posun.

Jenže když už vláda reaguje, tak zase nepřiměřeně málo. Na řešení dopadů krize nasazuje nedostatečné prostředky.

Návrh snížit sociální pojistné se vám přece musí líbit, s tím jste na podzim přišel sám!

A jak jsem dopadl? Neuspěl jsem. Tento příklad jen opět potvrzuje, co jsem říkal o vládě. Dokonce i v Poslanecké sněmovně byl na podzim konkrétní návrh na snížení sociálního pojistného nikoli o 1,5 procenta (k čemuž došlo), ale o 2,5 procenta. Kdyby vládní koalice přiznala už tehdy vážnost situace a přijala tomu odpovídající opatření, byli bychom na tom možná jinak.

Podpoříte tedy další snížení pojistného, i když s tím přichází vláda a podle vás zbytečně pozdě?

Samozřejmě.

Všechny vlády v současné době řeší, nakolik snižovat daňové zatížení a nakolik investovat do veřejných prací, vládních zakázek.

To jsou dvě hlavní metody, jedna klasická pravicová, jedna levicová. Státy a vlády se liší masívností toho, jak jednu či druhou metodu využívají, jak a v jakém poměru je kombinují.

V Německu je ten poměr tak zhruba 50 na 50 procent. Mimo jiné i proto, aby vláda získala pro svá protikrizová opatření širokou podporu. Já bych preferoval poměr jiný, tak 70 ku 30 či 80 ku 20 ve prospěch daňových úlev vůči vládním investicím.

Je třeba ale říci, že všechna opatření přijímaná ve světě vznikají na dluh.

Souhlasím, občas vzniká něco jako dluhová hysterie. Státy se trumfují v tom, kdo si půjčí více. Současně to ale dokazuje, jak velká je obava z krize, co vše ostatní vlády na rozdíl od té naší podstupují, aby její dopady eliminovaly. Česká vláda se zatím snaží minimalizovat výdaje. Ministr financí Miroslav Kalousek přichází s teorií, že protikrizová opatření je třeba držet na dolní hranici možností ve jménu nenarůstání dluhu.

Ať už jako ministr financí, či poslanec jste vždy prosazoval spíše nezadlužování se. Proč teď takový obrat?

Možná to bude znít ode mne překvapivě, ale v téhle situaci démonizovat zadlužení či schopnosti země si půjčit považuji za chybné. Ano, obava ze zadlužování existuje, ale strach z dopadů krize by měl být větší.

Vždy je třeba porovnávat, co je v té dané chvíli horší. Já si myslím, že horší jsou dopady krize, bojím se jich více než zadlužení. Ta čísla, co přicházejí ze světa, ale i naší ekonomiky, jsou strašná. O příjmy rozpočtu přitom přicházíme tak jako tak. Jen neznalému připadá jako lepší názor, že když nic se neudělá, tak to také nebude nic stát. To, že se nic nedělá proti krizi, totiž současně znamená obrovské propady příjmů státního rozpočtu.

Dobře, kritiky zaznělo dost. Jak byste dnešní situaci, kdybyste měl tu možnost, řešil vy?

Zvýšil bych rozsah zásahů a pomoci státu. Místo předpokládaných vládních šedesáti miliard korun je třeba na řešení krize uvolnit podstatně více prostředků. Snížil bych dál sociální pojistné a daně například firmám na 15 procent.

Za jedno ze správných opatření, i když nikoli klíčové, považuji snížení spotřební daně na pohonné hmoty, protože ceny pohonných hmot se projeví všude. U vládních investic bych se zejména zaměřil na stavbu dálnic.

Bylo by to všechno nakonec ufinancovatelné?

Vládní nečinnost bude stát daleko více a také to bude ufinancovatelné.