Článek
"Není pochyb o tom, že pobyt v táboře nucené práce nesl určité znaky věznění, především byl omezením osobní svobody toho, kdo do něj byl zařazen. Přesto však nařízení vlády zcela přesně vymezuje, komu lze příplatek přiznat," uvedli soudci ve sbírce rozhodnutí.
Nárok na příplatek nevzniká ani lidem, kteří do tábora nucených prací museli přejít přímo z vazby a z výkonu trestu.
Odhady, kolik Čechoslováků prošlo v letech 1948 až 1954 bez soudu pracovními tábory, se různí. Nejčastěji se pohybují kolem 80 000 lidí. Totalitní moc tábory zřídila zákonem jako preventivní kázeňská zařízení, kde izolovala "politické delikventy a zřejmé nepřátele zřízení", ale také třeba šmelináře, prostitutky a "porušovatele pracovní morálky".
Tábory měly i ekonomický význam, byly pro režim ziskové. Lidé museli pracovat například v dolech, hutích, vápenkách, cementárnách, lomech, cihelnách a v zemědělství. Kdo na těžkou práci kvůli špatnému zdraví nestačil, byl zaměstnán v dílnách a v provozním zázemí táborů. Po roce 1989 byla většina těch, kteří v táborech pracovali, rehabilitována a stát jim přiznal odškodné.
Nejvyšší správní soud se konkrétně zabýval například případem muže, jenž byl v letech 1949 a 1950 z politických důvodů ve vazbě a v pracovním táboře. Česká správa sociálního zabezpečení mu přiznala příplatek k penzi, který činí 50 korun za každý započatý měsíc, jen za období vazby. Krajský soud v Brně rozšířil období pro výpočet příplatku i na měsíce strávené v táboře. NSS však verdikt brněnských soudců zrušil, vládní nařízení si prý vyložili příliš volně.