„Jde i o mnohamiliónové náhrady, které mohou viníka nehody i existenčně zcela zničit. Je to časovaná bomba, se kterou by se mělo rychle něco udělat. Je třeba očekávat, že případů, kdy se poškození nespokojí s odškodněním podle zákona a vysoudí mnohem víc, bude přibývat,“ řekl Právu kutnohorský advokát Karel Polák.

Damoklův meč podle jeho slov nevisí jen nad občany, ale i nad ostatními provozovateli vozidel. Například firma může být soudem odsouzena k vysokému odškodnění, když nehodu s následkem smrti způsobí její zaměstnanec, který vozidlo řídil. Odsouzen může být rovněž ten, kdo třeba půjčil automobil svému kamarádovi a ten zavinil nehodu.

Každý z blízkých nárok na 240 000 Kč

Garantované sumy odškodnění pro pozůstalé zavedla novela občanského zákoníku v roce 2004. Manžel usmrceného, každé jeho dítě i každý rodič musí dostat jednorázově po 240 000 korunách. Každý sourozenec má nárok na 175 000 korun. Jestliže například při nehodě zemře jedna osoba, která měla manžela, dvě děti, oba rodiče a dva sourozence, pojišťovna těmto pozůstalým vyplatí přímo, tedy bez soudního řízení, celkem jeden milión 550 tisíc korun. Pokud by při nehodě zemřely tři osoby se stejným okruhem příbuzných, celkové odškodnění by se vyšplhalo na 4,65 miliónu korun.

Do roku 2004 to tak nebylo. Pozůstalí se museli vždy domáhat odškodnění u soudu žalobou na ochranu osobnosti. A to s nejistým výsledkem. Účelem stanovení konkrétních částek odškodnění v občanském zákoníku proto bylo, aby soudní spory zmizely. A proč se tak nestalo? „Výše odškodného stanovená v zákoně je nízká, měla by se rozhodně zvýšit. Nedivím se, že někteří pozůstalí se soudí o vyšší částky,“ soudí právník Tomáš Beran.

Ti, kteří chtějí vysoudit vyšší sumy, než jaké zaručuje zákon, získali velkou podporu v nálezu Ústavního soudu z května 2005, kterým se řídí soudy při rozhodování. Ústavní soud v něm totiž takovým soudním sporům dává zelenou.

Ten ovšem nijak neřeší možné obrovské finanční dopady na viníky smrtelných nehod, kteří důsledky jeho nálezu ponesou na svých bedrech. Východiskem pro ně by bylo, kdyby pojišťovny uhradily i případné sumy, které pozůstalí vysoudí nad rámec zákona.

Pojišťovny to ale striktně odmítají. „Pojišťovna prostě může hradit jen to, co je platným právním řádem považováno za náhradu škody,“ sdělil Právu ředitel České kanceláře pojistitelů Jakub Hradec. Podle jeho slov rozsudky soudů o satisfakci v režimu ochrany osobnosti nejsou součástí náhrady škody a nemohou tedy ani být předmětem pojistné ochrany v pojištění odpovědnosti za škodu.