Spor s Diagem se táhne dvanáct let. Česká republika ho definitivně prohrála v roce 1998 a od té doby se spor vede už pouze o výši odškodnění. Ta se odvozuje od předpokládaného podílu Diagu na českém trhu s krevní plazmou v letech 1992 až 2000, kdyby z něj nemusel nedobrovolně odejít. Firma se domáhá náhrady ušlého zisku kvůli neoprávněným zásahům státu do Šťávových lukrativních obchodů s krví, po nichž byl Diag na začátku 90. let z trhu vytlačen.

Pokud se nic zásadního nestane, padne podle informací Práva konečný verdikt v kauze Diag Human do konce září.

Arbitři budou vycházet ze znaleckého posudku

Ze závěrů zpřesňujícího posudku znalecké firmy Ernst & Young (E&Y) vyplývá, že celkové odškodnění pro Diag i s úroky z prodlení, které činí asi 120 procent jistiny, by mohlo dosáhnout až 13 miliard korun. Znalecká firma přitom vypracovala posudek se čtyřmi možnými variantami náhrady škody.

Již podle prvního posudku E&Y ze srpna 2005 měl stát vyplatit firmě Diag Human bez úroků 2,5 až 4,6 miliardy korun. Nyní znalec navýšil škodnou částku na 4,6 až 5,7 miliardy Kč.

Rozhodci sice teoreticky nemusejí ke znaleckému posudku přihlížet, podle běžné arbitrážní praxe a zejména u takto složitých obchodních sporů je však pro ně posudek jedním z klíčových podkladů pro vynesení rozsudku.

Obě strany se mají k posudku vyjádřit

Příliš uklidňující proto není ani fakt, že arbitři většinou přiřknou žalobci nárok na odškodnění při dolní hranici znaleckého posudku. V případě Diagu se tříčlenný arbitrážní senát rozhodl, že úroky vyčíslí sám. A pokud by se náš stát s touto firmou přece jen ještě dohodl na nějaké kompromisní částce náhrady ušlého zisku, úroky by se vypočítávaly z ní.

Arbitři před několika dny uložili oběma stranám, aby se k poslednímu znaleckému posudku E&Y vyjádřili do tří týdnů. Zhruba po dalších třech týdnech pak arbitři strany vyzvou k podání závěrečných návrhů. Celý spor by tak skutečně mohl skončit někdy v polovině září.

Řada selhání politiků a právníků

Historii nejdelšího obchodního sporu v dějinách ČR lemuje od samého začátku řada nepochopitelných selhání politiků a ministerských úředníků. Některé jejich kroky byly přitom na hraně zákona, ne-li za ní. Nikdo za tyto chyby dosud nenesl odpovědnost.

Všechny vlády bez výjimky se snažily oddálit řešení sporu za horizont svých volebních období. Tím ovšem dramaticky stouply úroky z prodlení. Navíc už stát utratil nejméně 20 miliónů korun za právníky a poradce.