Článek
Než se kdo nadál, Václav Havel svým nejbližším potichu zavelel – konečně našel to správné místo – a už se prodíral k baru. Často tak překvapoval své hostitele a hlavně ochránce, když naboural pečlivě připravený program, zpravidla sešněrovaný samými oficialitami. U sklenice piva se pak potutelně usmíval nad zmatkem, který způsobil. Počet bodyguardů se v místnosti během vteřiny snad zpětinásobil.
V šoku byl z manévrů i hostinský, ale jakmile zjistil, o koho jde, oddychl si. Autogram slavného hosta s pověstným srdíčkem pověsil ihned na čestné místo. Jak prezidentovi prozradil, jednak u něj nikdy žádná hlava státu na pivu nebyla, a navíc netušil, kolik tajných najednou se mu vejde do tak malého výčepu. Hospoda pak řvala smíchy, když Havel na adresu zaskočených amerických bodyguardů tmavé pleti řekl: „To já zase nevěděl, že černoch může zblednout.“
Prezident si nedělal "prrdel"
Smysl pro humor neopouštěl Václava Havla ani po jeho náročném pracovním programu, kdy se na Hradě střídaly politické reprezentace a všichni jsme toho měli plné kecky. „Já vím, že už je pozdě, nedala byste si se mnou panáka? Nutně ho potřebuji. Mám kalvados, dostal jsem ho od portugalského prezidenta,“ zaskočil mne pozváním, které se neodmítá. Bylo už hodně po půlnoci a spolupracovníci Havlovi naznačovali, že je čas pomalu se loučit.
„Zavolám vám taxíka sám. To ještě umím,“ ujišťoval mne s potutelným úsměvem Havel a pochlubil se ve své kanceláři zvláštním telefonem. „Sem se nikdo nedovolá, ale já ho mám na důležité telefonáty. Pravda, včera zvonil. Ozvalo se: To je Rakona? Řekl jsem: Ne, tady Václav Havel, Pražský hrad. Zaklapl to. Za chvíli znova: To je Rakona? Tak jsem zase řekl: Ne, tady Václav Havel, Pražský hrad. Představte si, že on mi vynadal, ať si z něj nedělám prrdel.“
Řekla jsem si, že taková situace už nenastane, nenechám si ji ujít, a prezidentovi diktovala číslo na dispečink. „Dobrý večer, tady Václav Havel, Pražský hrad. Potřeboval bych hned taxi k domečku (v areálu Pražského hradu),“ téměř pokorně žádal prezident o službu. Gejzír slov linoucích se z druhého sluchátka ho uzemnil.
„Tady je Václav Havel, Pražský hrad. To fakt není žádná prrdel... Vy nevíte, co je to domeček? Tak na stanici tramvaje, jo,“ rezignovaně vysvětloval. Taxikář v očekávání hlavy státu otevřel všechny dveře svého favorita, včetně kufru. „U nás byl z toho na dispečinku blázinec, nikdo sem nechtěl jet, že si z nás někdo dělá prdel,“ pronesl poté, co jsem mu to vysvětlila.
Jenže Václav Havel mi také připravil krušnou chvilku. Než přijel taxík, rozhodl se, že zatelefonuje mému manželovi, že budu brzy doma. Modlila jsem se, aby byl duchapřítomný, i když bude rozespalý. Věděl, kam jsem šla, a hlavně jsem se bála, aby od něj taky nepadla nějaká prdel. Nezklamal mne, dopadlo to dobře.