Hlavní obsah

Uhl: V mnohém se mýlil, ale potřebovali jsme ho

Novinky, Petr Uhl pro Právo

V září 1976 se konalo u Okresního soudu pro Prahu-západ v malostranské Karmelitské ulici hlavní líčení v trestní věci proti Ivanu Jirousovi a dalším hudebníkům. Soudili skupinu Plastic People of the Universe a několik dalších.

Foto: Reuters

Snímek Václava Havla z prosince 1989

Článek

U dveří do soudní síně stál příslušník StB, který předstíral, že je soudní zřízenec. „Vstup je jen pro příbuzné. Jste příbuzný Ivana Jirouse či jiného obžalovaného?“ slyšel jsem, jak se ptá muže jdoucího dovnitř. „Já jsem jeho bratr,“ odpověděl muž v džínovém oblečku. „Tak to jo,“ řekl soudní estébák a pustil ho.

Když líčení po dvou hodinách skončilo, ta stovka sympatizujících s Plastiky postávajících v budově po chodbách, tedy lidé z kulturního undergroundu, katolíci, vyloučení komunisté, evangelíci, socialisté, ale i nás pár z krajní (nestalinské) levice a také vězni svědomí už z doby normalizace, se začala kamarádit. A z toho vznikly další akce ve prospěch Plastiků a v prosinci téhož roku i Charta 77.

Muž v džínovém oblečku byl Václav Havel. Když jsme se pak představili a já se naivně ptal, jak to, že je bratr Magora (tak si Ivan Jirous i sám říkal), odpověděl mi, že jím skutečně je, ovšem v duchovním smyslu toho slova.

Setkával jsem se s Václavem Havlem pak často. Už v prosinci téhož roku jsem mohl uplatnit připomínky k návrhu základního prohlášení Charty 77, který napsal Václav Havel. On byl také jedním ze tří prvních mluvčích tohoto hnutí za lidská práva a jeho duší. Patřil ke většině chartistů, kteří po celou dobu až do roku 1990 odmítali, aby Charta 77 byla politickou opozicí.

Ivan Jirous a lidé z čs. undergroundu nežili ve světě ve vzduchoprázdnu. Navazovali na americké hippies 60. let, na světovou subkulturu odporu vůči establishmentu a revolty proti přetechnizované konzumní společnosti. Měli stejné ideály, používali týž slovník a stejné prostředky v uměleckém projevu a v čs. podmínkách se ovšem ještě více než západní hippies vzpírali autoritářství a uniformitě.

Václav Havel do kulturního undergroundu nepatřil, ale nejen že pronásledované „androše“ hájil, ale i sympatizoval s hodnotami, jež prosazovali. Ano, měl pravdu, byl Magorovým duchovním bratrem. V lednu 1990 jako prezident republiky řekl novinářům v Mnichově, krátce po setkání se zástupci strany Zelených: „Kdybych žil na Západě, volil bych Zelené.“ A němečtí Zelení byli tehdy hodně levicoví.

Ostatně Havel na jaře 1983, po propuštění z vězení, proslovil pro přátele přednášku Proč už nejsem socialistou. Vysvětloval důvody, proč některé socialistické hodnoty, s nimiž se dříve ztotožňoval, už vyznávat nemůže.

Stejně jako pravicoví lidé jsem i já považoval Václava Havla za muže levicového, rozhodně z kulturního hlediska, většinou i politického, i když – v mých očích – ne dostatečně. Přel jsem se s ním o výraz „ujeté feministky“, který použil v textu. Snad jsem ho přesvědčil, že feminismus, pokud není androfobní, je prospěšný.

Víc než nedostatek levicovosti mi vadil jeho ideový obrat, z něhož vzešla jeho změna politické orientace v letech 1990–1991. Původní léta trvající postoj Charty 77, spatřující konec studené války v rozpuštění jak Varšavské smlouvy, tak i NATO, se u něho během několika měsíců změnil na podporu severoatlantického paktu a politiky USA, a to i tehdy, když ji pak vyjadřoval George W. Bush. V USA ho měli čím dál tím raději, názorům Evropanů a Čechů se vzdaloval.

Protivné mi bylo zvýrazňování feudálních znaků prezidentské funkce, například uniformy hradních vojáků. Rozčiloval jsem se nad Havlovou neobratností při rozdělování federálního státu, plynoucí, jak jsem chápal podle jeho rozhovorů, jež jsem s ním vedl, z nepochopení touhy Slováků po decentralizaci, autonomii a samosprávě.

Jen s jediným jeho postojem jsem se nikdy nesmířil, s jeho hodnocením válek posledních dvaceti let. Při „humanitárním bombardování“ Jugoslávie a invazi do Iráku popřel to, co sám vždy hlásal. Nikdy jsem také nerozuměl jeho „transcendentálnu“ a poněkud mystickému agnosticismu.

Stýkali jsme se už méně, ale nikdy jsme se zcela nerozešli. Vždy, do konce jeho života, jsem oceňoval jeho veřejný odpor proti rasismu, včetně anticiganismu, a proti nacionalismu. Oceňoval jsem i jeho podporu občanské demokracii, ochraně lidských práv a multikulturalitě, jeho zaujetí pro politicky sjednocenou EU a také ekologický pohled na svět.

V mnohém se mýlil a i já ho za to veřejně kritizoval. Bilance jeho veřejného působení je však rozhodně pozitivní, pro českou i evropskou společnost. A nejen v tom, v čem byly jeho postoje levicové.

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám