U poloviny domácího násilí jsou děti

Asociace pracovníků intervenčních center (APIC) zveřejnila dosud nejrozsáhlejší výzkum o domácím násilí. Společnost ScioFactor se ptala 1500 respondentů.

Výsledky ukázaly, že je nejen domácího násilí více, ale hlavně jej už lidé přestali přehlížet a ukazují na něj. A změnilo se, už nejde tolik o fyzické násilí.

Násilníci se snaží, aby jejich činy zůstaly skryté, víc se také rozrostlo psychické týrání. Netýká se zdaleka jen žen a sociálně slabých rodin. Pokud se oběť tři roky nebrání, jeho intenzita roste. Bohužel, domácí násilí se tak říkajíc dědí.

„Domácí násilí se přenáší v čase. U obětí domácího násilí poměrně často odhalíme podobnou situaci v historii rodiny. Matka dceři pak často říká, že to prostě musí vydržet. Z dotázaných vypovědělo 44 procent, že se s domácím násilí setkalo. Jedna čtvrtina, stejně tak, jak je tomu obvykle mezi obyvatelstvem, se s ním potkala nepřímo – jako svědci. Třináct procent tvořili násilníci a oběti a čtyři procenta představovala kombinaci obou situací,“ popsal Daniel Topinka, šéf výzkumného týmu.

„Proti výzkumům starým deset i více let se zdá 44 procent jako obrovský skok. Ale jde to, domnívám se, na vrub především všímavosti a změny pohledů Čechů na domácí násilí. Dnes je ovšem těžší ho rozeznat. Dříve šlo o fyzické násilí, ale násilníci se učí. Dávají si pozor, aby nebyly vidět následky jejich činů.

Narůstá psychické a sexuálně-ekonomické týrání. Vůbec nejzávažnější je ale zjištění, že u poloviny případů domácího násilí jsou přítomny děti,“ dodal.

Ve svých extrémech pak tyto případy končí i výměnou rolí, tedy situacemi, že se dítě samo už nedokáže dívat na to, jak jeden rodič bije druhého, a zasáhne. Takto zachránila život své matce a pravděpodobně i svým dvěma sestrám po nekonečných letech fyzického násilí teprve patnáctiletá dcera.

„Matka byla se třemi dcerami v podstatě patnáct let na rodičovské dovolené. Byla bez zaměstnání a zpřetrhala veškeré kontakty s okolním světem. Její partner a otec dívek jí jakýkoli kontakt mimo rodinu zakazoval. S přibývajícími léty se domácí násilí stupňovalo a bil ji stále víc. Modřiny a podlitiny měla po celém těle a v podstatě už ani nemohla vyjít z domu, protože by se jí lidi zděsili,“ popsala Právu jeden z příběhů domácího násilí Martina Vojtíšková, předsedkyně APIC.

Dlouhé roky to snášela, i když násilí začal otec obracet proti nejstarší dceři. Ta v sobě však našla víc síly než její matka.

„Po nějakých sedmi letech, kdy bití matky intenzivně vnímala, na otce sama zaútočila. V rodině došlo k výměně rolí, které ji navždy poznamenalo. Nicméně přivolala hned poté policii a ta otce tyrana vykázala. Problém nastal, když měl soud vykázání prodloužit.

Nekompetentní soudce tak neučinil, a tak se musela matka i se třemi dcerami v ten moment stěhovat do holobytu. Dohnal je tedy ekonomický problém obětí domácího násilí, který je pro nás v současnosti velkým tématem,“ dodala Vojtíšková, která se v rámci asociace stará také o pomoc obětem poté, co opustí tyrana.

Tyto ženy s dětmi totiž nemají kam jít, a když už najdou místo v azylu, jsou zcela bez finančních prostředků. Výzkum, jehož závěrečné výsledky budou v únoru příštího roku, je součástí kampaně Mlčení bolí. Ta upozorňuje s pomocí mediálně známých tváří, a hlavně webových stránek mlceniboli.cz  na informace o pomoci a kontakty na ty, kteří pomohou.