Článek
Budu se vás nyní ptát jako předsedy ODS. Nemůže být pád vlády jakýmsi startovním výstřelem k pokusu rozdělit ODS?
Ten pokus už ale začal už dávno. Takový ten sarajevský syndrom stále existuje, dělají to ale daleko šikovněji než tehdy pánové Ruml, Pilip a další. Je to pokus tak trochu si stranu privatizovat. Myslím, že mu čelíme zatím velmi dobře. ODS mezitím dospěla, obměnila se v dobrém i špatném.
Václav Klaus má svým způsobem pravdu, že ideová sevřenost strany, kterou vedl do roku 2002, byla daleko jednoznačnější. Domnívám se, že teď ODS oslovuje daleko větší množství lidí. Je to určité dilema každé politické strany, jak dalece chce být programově, ideově rigidní a oslovovat roduvěrné a jak dalece chce oslovit širší veřejnost. To je zásadní spor, který dělí můj a prezidentův pohled na svět.
Neobáváte se ale, že by při řešení vládní krize mohlo dojít k dělení poslaneckého klubu ODS?
Na tom je celá hra založena. Když jsem označil některé osoby, které stály v pozadí celé té záležitosti, myslel jsem tím právě toto. Musím říct, že se toho mohu obávat, ale tolik hlasů, aby šlo sestavit vládu bez komunistů, podle mého mínění nikdo nedostane.
Hovoříte o občanech, o tom, že se nesmíme bát. Vy se o sebe nebojíte?
Osobně se nebojím, ani náhodou. Do této chvíle jsem vlastně nikdy nezačal přemýšlet o tom, co bych dělal, kdyby moje politické angažmá skončilo. Poprvé ve středu jsem si říkal, že by to nebylo úplně tak špatné na chvilku vypadnout a bavit se s normálními lidmi a začít poslouchat. Protože v té pozici, ve které jsem já, už nemáte čas ani naslouchat, ztrácíte kontakt s lidmi, s přáteli, s rodinou.
Tyto myšlenky se ke mně ve středu dostaly, zatím jsem je zamítl a bojuji, protože bojovník jsem. I když jsem na kolenou, tak pro některé soupeře nepříjemně vstávám a ještě stále se dožaduji dalších soubojů. Pokud mne ODS bude potřebovat a bude mě chtít, tak do toho půjdu znova.