Článek
Vše probíhá podle obvyklého scénáře: EU po nás vyžaduje změnu zákona, která zlepšuje ochranu životního prostředí, rozšiřuje demokracii či alespoň trochu omezuje bezuzdný kapitalismus, tedy pardon, abych neurazil - svobodné působení tržních sil. Vláda tedy předloží novelu. Ve Sněmovně ale přibalí poslanci opozice - někdy i ČSSD(!) - pozměňovací návrh, který vyhovuje nějaké lobby, třeba producentů geneticky modifikovaných potravin, betonářů vodních toků či obchodníků s říčními loděmi.
Bitvu o dovoz autovraků příslušná lobby zřejmě prohraje, i když se snaží regulaci zmírnit. Hlavu ale nyní zvedli ti, kteří mají zájem na zpracovávání odpadů ze států EU. Například pro spalovnu v Liberci by dovoz odpadů z Německa byl výnosným obchodem. Proto také liberecký poslanec Tomáš Hasil (ODS) navrhl zrušit dosud platný zákaz dovozu odpadů za účelem odstranění a umožnit spalování dovezeného odpadu s povolením ministerstva životního prostředí.
Česká republika nemůže být popelnicí sousedních zemí jen proto, uvádí hnutí Duha, aby nesmyslné mamutí spalovny měly dostatek zakázek. Na každou tunu spáleného komunálního odpadu připadá asi tři sta kilogramů toxického popela a škváry, který se musí ukládat na speciálně zabezpečených skládkách.
Odpůrců zrušení zákazu byla ještě před třemi roky ve Sněmovně většina. Podobný návrh poslance za ODS a zároveň předsedy představenstva liberecké spalovny Jiřího Drdy v roce 2001 zamítla 142 hlasy k jedenácti. Potřeba liberecké spalovny se ale od té doby stala naléhavější, upevnily se lobbistické skupiny, scénář připojení "zájmového" pozměňovacího návrhu byl mnohokrát vyzkoušen.
Stoupenci spalování zahraničního odpadu poukazují na nutnost povolení ministerstva životního prostředí, které je podle nich dostatečnou pojistkou. Možná dnes, ale za pár let? Říkají, že ani EU takový dovoz nezakazuje. To je sice pravda, ale již jedenáct let platí evropská směrnice, která členským státům takový zákaz umožňuje. Také evropský soudní dvůr v Lucemburku ve svých posledních rozsudcích právo zakázat dovoz odpadu potvrdil.
Stalo se u nás zvykem argumentovat národními zájmy. Dnes už občané dobře vědí, jaký je jejich zájem, když se jim někdo snaží vybudovat něco podezřelého za zahrádkou, a právem protestují. Nedávná veřejná diskuse o budování úložišť vyhořelého (či spíše nevyhořelého) jaderného paliva, zakončená jasným odmítnutím úložišť v místních referendech prokázala, že lidé jsou na životní prostředí citliví. Možná že kvůli Spolaně a dalším mediálně sledovaným ekologickým případům.
Obecní zájem ale nestačí, právě dovoz odpadu z ciziny ke spalování je otázkou zájmu celospolečenského, chcete-li státního nebo národního. Člověk nemusí být národovec, aby měl rád tuto zem a snažil se předejít škodám, které jí hrozí. Více zemského patriotismu by nám bylo v těchto případech nezaškodilo. Bude-li se k nám dovážet odpad ke spalování z Německa a Rakouska, nepoškodí to jen ovzduší a naše zdraví, ale také sebevědomí svobodných lidí, občanů české společnosti.
Nelze ovšem očekávat, že vše, co chrání životní prostředí, a tím naše zdraví a životy, nám bude EU nařizovat. To si musíme umět přiměřeně regulovat sami. Pokud jsme svéprávná společnost, která se sdružuje ve funkčním státě, o jehož zákonech svrchovaně rozhoduje parlament.
PRÁVO 16. února