Článek
Dnes téměř padesátiletá žena trpí nejrůznějšími problémy už od svého narození. Už v dětství ji léčili psychologové a psychiatři, žena se potýká s astmatem, problémy s páteří, má mentální retardaci a komplikovanou chronickou úzkostně-depresivní poruchu. Kvůli duševním potížím skončila v péči lékařů už před dvaceti lety a její stav se nijak výrazně nezlepšil.
Žena se nakonec před několika lety rozhodla požádat o invalidní důchod s tím, že by jí měla být invalidita přiznána od roku 2001. Svou žádost doložila bohatou lékařskou dokumentací. Se žádostí ovšem neuspěla, a proto se obrátila na soud. Po dlouhých tahanicích ale nakonec Nejvyšší správní soud rozhodl, že zamítavé stanovisko bylo v pořádku s tím, že první kontakt s psychiatrem měla žena až v roce 2010 a o rok později skončila v ústavu, proto jí byla invalidita přiznána až od roku 2011.
Závěry odborníků musí být jasné
Žena se ale s takovým rozhodnutím nehodlala smířit a obrátila se na ÚS, který jí dal za pravdu s tím, že v nezbytných situacích je třeba komplikované případy nechat posoudit znalcem. „Obecné soudy ve svých závěrech vycházely jen z odborných vyjádření posudkové komise, ačkoli tyto závěry jsou zcela zjevně nedostatečné a rozporné,“ upozornil soudce Fenyk s tím, že závěry lékařů musí být naopak přesvědčivé a jasné, neboť soudci nemají a ani nemohou mít odborné znalosti, na nichž posouzení invalidity především závisí.
Případ se tak znovu vrací na začátek ke Krajskému soudu v Ostravě. „Z hlediska ochrany ústavnosti musí v dalším řízení soudy dbát o to, aby jimi přijaté skutkové závěry byly založeny na dostatečném dokazování, a proto, je-li posouzení data vzniku invalidity stěžovatelky v posudcích posudkové komise opakovaně nedostatečné, v dalším řízení soudy provedou ke zjištění skutkového stavu i jiný důkaz, například znaleckým posudkem,“ zdůraznil Fenyk.