Článek
„Vzpomínám si na to velice dobře. Byl to zážitek, který se nedá zapomenout. Bylo mi 14 let,“ začíná vyprávět Babiš. S rodinou žili v Bratislavě v panelovém domě ve druhém patře.
„Vzbudili jsme se, byl strašný hluk a nevěděli jsme, co se děje. Bydleli jsme asi dvě stě metrů od hlavní silnice, vyšli jsme na balkón. Můj táta šel v pyžamu ven a my se na něj dívali. Ale před námi byly další paneláky, tak jsme na tu hlavní třídu neviděli,“ popisuje.
Když se jeho otec vrátil, byl rozrušený a nalil si koňak, přitom pil alkohol zřídkakdy. „Potom začal vyprávět, co viděl,“ dodává nynější premiér.
„Druhá vzpomínka je, že další den měl být zápas Slovan Bratislava a Spartak Trnava, takové derby jako Sparta a Slavie. A měli jsme starý televizor a pustil jsem si obrazovku a čekal jsem na ten fotbal, a to zrušili. Potom přišla moje babička, že nejezdí tramvaje. To jsou takové vzpomínky, které si pamatuju,“ vypráví.
Máma byla tak rozzlobená, že křičela na vojáky ve věži tanku, co tu dělají, a ať se pakují domů
Živé vzpomínky má i někdejší šéf české diplomacie Lubomír Zaorálek (ČSSD), který v době invaze bydlel v Ostravě a bylo mu 12 let. „Celou noc pod našimi okny jely tanky a mě to budilo. Pak jsme jeli s mámou do centra a já na to zíral, jak ruské tanky stojí kolem radnice a míří na ni hlavněmi, jako by chtěly ustřelit radniční věž,“ říká.
Největší strach měl o svoji matku. „Byla tak rozzlobená, že křičela na vojáky ve věži tanku, co tu dělají, a ať se pakují domů. Dokonce se drala na pásy tanků, aby jim to lépe vysvětlila. Já jsem ji tahal za sukni zpátky, protože jsem měl hrozný strach, že ji zastřelí,“ vzpomíná Zaorálek.
Viděl jsem tanky před brněnským nádražím, rozrušené lidi v ulicích. Ničemu z toho jsem nerozuměl
Šéf ODS Petr Fiala žil v době invaze v Brně a byly mu necelé čtyři roky. „Očima dítěte jsem viděl tanky před brněnským nádražím, rozrušené lidi v ulicích, černobílé tváře ve stále zapnuté televizi. Ničemu z toho jsem pochopitelně nerozuměl. Byly to pro mě obrazy a pocity. Vzhledem k atmosféře v rodině negativní,“ podotýká Fiala.
„Moji rodiče prožívali během svého života v historicky krátkém čase už druhou okupaci. Ta první naši rodinu těžce poznamenala. Tušili, že ta druhá také nepřinese nic dobrého. Nemýlili se,“ dodává.
V šest ráno jsem měl začít směnu. Přišel jsem do šatny a tam seděli chlapi a říkali: Jsou tady Rusové
21. srpen si do detailu vybavuje i senátor za TOP 09 a STAN Jiří Růžička. V roce 1968 mu bylo dvacet let a bydlel v Praze. „V té době jsem pracoval v továrně Mitas, která vyráběla pneumatiky, v šest ráno jsem měl začít směnu. Přišel jsem do šatny a tam seděli chlapi a říkali: Jsou tady Rusové,“ líčí.
Ihned vyrazil na Vinohrady, kde v mateřské škole pracovala jeho matka. „Děti byly zrovna někde na výletě, když se vrátily, tak jsme je rozvezli k rodičům,“ popisuje.
Potom šel do centra Prahy, kde všechno začal fotografovat.
„Byly to pocity neuvěřitelného šoku, bylo to nepředstavitelné. Prožíval jsem to velmi emotivně,“ říká.
Večer ho nenapadlo nic chytřejšího, než že vyrazí do práce na noční směnu. Jenže nic nejezdilo, tak se rozhodl, že z Vinohrad půjde na Zahradní Město pěšky.
„To byl jeden z nejděsivějších zážitků. Ulice byly prázdné, začal jsem se bát. Najednou jsem slyšel, jak rachotí pásy a jak někde v dálce jede obrněné vozidlo, tak jsem si tam lehnul do křoví. Došel jsem do práce a všichni na mě koukali jako na blázna, protože tam kromě stráže nebyl nikdo,“ vzpomíná Růžička. Tak se otočil a šel stejnou cestou domů.
Když jsem viděl ten vývoj a euforii, tak jsem si říkal, že to soudruzi dlouho nevydrží. A nevydrželi
Poslanec a čestný předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg Novinkám řekl, že když přišla špatná zpráva z Československa, byl zrovna ve Vídni. Do Rakouska jeho rodina emigrovala po roce 1948.
„Po pravdě řečeno jsem nebyl příliš překvapený. Byl jsem v červenci doma v Československu, a když jsem viděl ten vývoj a euforii, tak jsem si říkal, že to soudruzi dlouho nevydrží. A nevydrželi,“ komentuje Schwarzenberg, kterému bylo v srpnu 1968 třicet let.
Popisuje, že po okupaci do Rakouska přišla spousta uprchlíků. „Tak jsme se o ně starali,“ vzpomíná.