Článek
"Nefoťte mě," naříkala. Spolu s dětmi se nechala přestěhovat do městské ubytovny U Bílého sloupu. "Na náklady města se jí jednopokojový byt připravil," uvedl ředitel městské policie Zdeněk Urban.
Druhá žena náhradní ubytování nechtěla, vystěhuje se k příbuzným. Nezvaná návštěva ji překvapila, stejně tak jako překvapila ona ji. V opraveném bytě, za jehož užívání dlužila bez poplatků z prodlení 190 tisíc korun, totiž byly kromě velmi pěkného zařízení také dvě televize a dva osobní počítače.
"Celkem dlužilo všech šest nájemníků bezmála půl miliónu korun," řekl Právu ředitel společnosti Haines Ivan Rychetský.
Stěhování čeká dalších sedm dalších rodin
Byty zůstanou prázdné, firma dodržuje až na zanedbatelné výjimky stop stav přidělování užívacích práv. "Máme bezmála stovku prázdných bytů, měsíčně přicházíme o 250 tisíc na nájemném. Situaci však musíme řešit. Pokračovat budeme tak dlouho, dokud se nám nepodaří vystěhovat notorické dlužníky," dodal Rychetský.
V nejbližších dnech čeká stěhování sedm dalších rodin, nad nimiž soud vynesl rozsudek. Padesát další žalob leží u soudu, běží 44 výpovědí.
Páteční akce byla součástí programu Nulová tolerance. V závěru roku ji vyhlásil Litvínov obyvatelům města, kteří nejsou ochotní přizpůsobit se pravidlům.
Městská policie důsledně kontroluje dodržování pořádku v ulicích, reaguje na stížnosti o hlučných nájemnících, zajímá se o to, kdo bydlí v nájemních bytech. Tím pomáhá i vlastníkům objektů, kteří nemohou zjišťovat, kolik lidí jejich majetek neoprávněně užívá. Dohled je nepřetržitý, cílem je analýza situace.
Romové si stěžují, že se zaměřují jen na ně
Některé obyvatele problémové lokality však zostřený dohled obtěžuje. Například podle romské aktivistky Jitky Kokyové jsou opatření zaměřená jen na Romy. Místo represe by podle ní mělo město raději lépe spolupracovat s vybranou romskou autoritou.
Pro zlepšení poměrů v sídlišti si představuje podobný scénář, jaký zvolil sousední Most pro Chanov: vybrané firmě romského podnikatele uvolnil mimo pravidla výběrového řízení dva milióny korun na rok, aby udržel v sídlišti pořádek.
Podle úřadu je však tlak zaměřen na všechny problémové skupiny, bez ohledu na národnost. Například poslední dvě vystěhované dlužnice nebyly Romky.
Zatím město platí většinu opatření ze svého. A marně hledá oporu v zákonech. Neexistují hygienické normy pro počet lidí v bytě. Děti do patnácti let nejsou trestně odpovědné, a tak mohou krást často se souhlasem rodiny. Lhostejní rodiče celou řadu z nich ani neposílají do školy. Protože jim mohou omluvit prakticky jakoukoliv nepřítomnost, posbírají jejich děti i 180 hodin absence za pololetí. Městům s problémovými lokalitami tak nezbývá nic jiného, než lhostejně přihlížet nebo vyhlásit nulovou toleranci.
Po Litvínovu se k ní rozhodl i Chomutov. Začal „otravovat“ problémové obyvatele s vírou, že je přinutí alespoň minimálně respektovat pravidla soužití. A s rizikem, že tím otráví slušné lidi.
Kdyby nic jiného, jeden efekt už opatření vyvolala. O problémech se začalo veřejně mluvit a zájem projevily dokonce i státní instituce. Zatím se však vesměs shodují v tom, že města překračují hranice zákonů a chovají se ke svých chudým občanům nehumánně. Veřejnost reaguje opačně, města získávají desítky projevů podpory.