Edvard Beneš

Edvard Beneš byl významnou postavou prvního i druhého zahraničního odboje. Dlouholetý prvorepublikový ministr zahraničí převzal v roce 1935 prezidentský úřad po Tomáši Garrigueovi Masarykovi. Z exilu se pak snažil dosáhnout poválečného obnovení republiky. Zemřel brzy po Vítězném únoru v roce 1948 ve věku 64 let.

Během boje o osamostatnění Československa v prvních dvou dekádách minulého století stál Edvard Beneš po boku svého někdejšího učitele Tomáše Garrigua Masaryka. Až do svého jmenování prezidentem v roce 1935 zastával post ministra zahraničí a velkou měrou přispěl k formování nového státu, třebaže mnozí kritici namítali, že je Beneš Masarykovým chráněncem, a proto takřka neodstranitelným z vlády.

Postavu Edvarda Beneše částečně halí dvě traumatizující události klíčové pro Československo. Nejprve byl v roce 1938 donucen přijmout závěry mnichovské konference a de facto předat republiku do rukou Hitlera, deset let nato zase přijetím rezignací demokratických ministrů podepsal ortel, který v Československu nastolil 40 let totality.

Edvard Beneš se narodil 28. května 1884 v Kožlanech na Rakovnicku jako nejmladší z deseti dětí. Po maturitě na gymnáziu v Praze začal studovat na Filosofické fakultě Karlovy univerzity, kde se stal žákem svého pozdějšího celoživotního spolupracovníka T. G. Masaryka.

V roce 1905 odešel Beneš do zahraničí. Na pařížské Sorbonně studoval sociologii a politologii, v Dijonu potom práva. Mezitím absolvoval také studijní pobyt v Londýně a Berlíně. Původně měl v úmyslu věnovat se studiím ještě několik let, válka však jeho plány zmařila.

Po návratu do Prahy na sklonku první dekády 19. století nastoupil Beneš pedagogickou dráhu. Po angažmá na obchodní akademii začal přednášet na Filosofické fakultě Karlovy univerzity. Vedle toho se oženil s Hanou Vlčkovou, kterou potkal během svého pobytu v zahraničí. Pár měl svatbu v roce 1909 a Hana Benešová je považována za dokonalý obraz toho, jak by měla vypadat a chovat se první dáma. Manželství bylo bezdětné.

Beneš byl příznivcem sociálních demokratů a zpočátku se prý příliš neztotožňoval s Masarykovými politickými názory. Přesto ale nakonec rozšířil řady Masarykova politického uskupení tzv. realistů, kteří kladli důraz na přesnost a vědeckost poznání.

Poté, co Masaryk v prosinci 1914 odešel do zahraničí, stal se Beneš jeho hlavní komunikační spojkou a zorganizoval tajnou protirakouskou organizaci Mafii, která z domova podporovala exulanty. Beneš se několikrát setkal s Masarykem na půdě neutrálního Švýcarska, nakonec definitivně emigroval do Francie v září 1915, když mu doma hrozilo zatčení.

Společně s Masarykem a Milanem Rastislavem Štefánikem založil Beneš v Paříži roku 1916 Československou národní radu a stal se jejím generálním tajemníkem. Orgán, z kterého později vznikla první československá vláda, si kladl za cíl prosadit osamostatnění Československa. V Paříži Beneš reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Mafií a s ostatními propagoval československý politický program. Přispíval do francouzských i českých zahraničních novin a pořádal přednášky o Slovanech.

14. října 1918 byla v Paříži vyhlášena prozatímní československá vláda, v níž Beneš obsadil post ministra zahraničí a ministra vnitra. O 14 dní později pořádal v Ženevě setkání se zástupci domácího odboje, kde se jednalo o podobě nového státu.

Do Československa se Beneš vrátil až v roce 1919 jako ministr zahraničí již regulérní vlády poté, co se účastnil mezinárodních poválečných vyjednávání. V tomto postu působil Masarykův pobočník až do prezidentovy smrti roku 1935. Coby ministr vyjednával podobu hranic nového státu a měl rozhodující vliv na vytváření vztahů s jinými zeměmi.

Beneš byl uznávaným diplomatem, který se zúčastňoval důležitých mezinárodních jednání. Stál i u zrodu Společnosti národů, kde postupem času vystřídal několik vysokých postů a nakonec v roce 1935 stanul ve funkci předsedy.

Významnou roli sehrál ale i v rámci vnitřní politiky. Stejně jako Masaryk patřil k představitelům tzv. politiky Hradu a po rozpuštění realistů vstoupil do Československé strany národně socialistické, za kterou seděl řadu let v Národním shromáždění. Na počátku 20. let krátce předsedal vládě.

Když prezident Masaryk v roce 1935 ze zdravotních důvodů abdikoval, nastoupil Beneš 18. prosince téhož roku na jeho místo a stal se druhým československým prezidentem.

Beneš ještě v posledních dnech svého působení na ministerstvu uzavřel kvůli sílící hrozbě z nacistického Německa spojenectví se Sovětským svazem. Hrozba se zanedlouho naplnila. Kvůli politice appeasementu západních mocností a sílícího nátlaku Hitlera byl nakonec Beneš donucen kapitulovat a 30. září 1938 přijal mnichovský diktát.

Pod vlivem těchto událostí nakonec Beneš ani ne o týden později abdikoval a počátkem října opustil Československo. Usadil se v Londýně, kde kromě krátkého angažmá na chicagské univerzitě v USA setrval prakticky až do konce války.

Už v březnu 1939 prohlásil Beneš Mnichov za neplatný a nadále prosazoval právní kontinuitu Československa před zářím 1938. V červenci 1940 se v Londýně zasadil o vytvoření exilové vlády a postavil se do čela republiky. Zároveň v zahraničí bojoval za obnovu státu v jeho předmnichovských hranicích, pro což postupně získal souhlas spojeneckých velmocí. Stál také v pozadí operace Anthropoid, atentátu na Reinharda Heydricha.

Beneš měl na paměti, jak se západní státy zachovaly vůči Československu v roce 1938, kdy od něj daly ruce pryč. Proto se koncem roku 1943 vydal do Moskvy, aby tam dojednal druhou dohodu se SSSR o vzájemné válečné i poválečné pomoci.

V závěru války v Košicích jmenoval poválečnou vládu, 16. května se vrátil do Prahy a 28. října byl oficiálně potvrzen ve funkci prezidenta republiky. Ihned začal pracovat na obnově demokracie v zemi. Doufal přitom ve spolupráci se západními mocnostmi i se Sovětským svazem. Tlak SSSR ve spojení s rostoucí mocí KSČ, jež v roce 1946 drtivě v českých zemích vyhrála volby, však nakonec přerostl v uchvácení moci komunisty.

25. února 1948 podlehl československý prezident tlakům komunistů, přijal demisi demokratických členů vlády a jmenoval nové, dosazené Klementem Gottwaldem. Komunistům tak usnadnil převzít moc v zemi, nehledě na to, že v květnu odmítl podepsat novou ústavu.

Beneš nedokázal běh událostí zastavit a je otázkou, zda to vůbec bylo v jeho silách. Zhoršoval se jeho zdravotní stav, 7. června prezident rezignoval na svou funkci a uchýlil se do soukromí. Zemřel 3. září v Sezimově Ústí, kde byl také pochován. Jeho oficiální státní pohřeb využili mnozí k vyjádření nesouhlasu s převzetím moci komunisty.