Česko si připomíná deset let od vstupu do Severoantlantické aliance

Souběžně s konferencí se v Praze sejdou na neformálním summitu ministři obrany zemí Evropské unie, kde by mezi hlavními body diskuze měla zaznít právě i otázka spolupráce mezi unií a NATO.

Bývalý premiér Miloš Zeman na konferenci Severoatlantické aliance

FOTO: Petr Horník, Právo

Před slavnostním obědem na Pražském hradě vystoupil s projevem prezident Václav Klaus, který v krátkém aglicky proneseném projevu zdůraznil úlohu NATO jako pilíře svobodného světa. "Za bezpříkladných 64 let míru na našem kontinentu vděčíme právě americké vojenské síle a americké spolupráci s demokratickou Evropou pod záštitou NATO," řekl český prezident.

Václav Klaus s generálním tajemníkem NATO Jaapem de Hoopem Schefferem na zasedání aliance

FOTO: Michaela Říhová, Právo

Klaus také zdůraznil, že NATO se musí transformovat, aby se z něj nestala "další Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (či ve světě) a přestalo být vojenskou aliancí zaručující bezpečnost svých členů". Klaus se vyslovil i pro další rozšíření aliance, které by zároveň organizaci posílilo a neoslabilo její schopnost jednat.

Exprezident Havel, který byl jedním z hlavních iniciátorů vstupu ČR do aliance, opět připomněl, že NATO především vymezuje hranici mezi členskými státy a Ruskem. „Každý by měl vědět, kde končí a začíná ten druhý. Rozmazané hranice jsou vždy zdrojem konfliktů a válek,“ řekl Havel v rozhovoru na Radiožurnálu. "Tato aliance je definována hodnotově i geograficky, nemůže sahat donekonečna," dodal exprezident s tím, že hranice NATO by měla končit na hranici bělorusko-ruské nebo ukrajinsko-ruské.

Havel usiloval už od počátku 90. let o vstup do NATO, jako garanta bezpečnosti a demokratických principů Evropy. „Členstvím v alianci významně vzrostla naděje, že se už nemůže opakovat žádná okupace a že nás nemůže přepadnout někdo, kdo by kalkuloval s nečinností celého euroatlantického demokratického světa. Kdyby aliance bývala existovala po celé 20. století, kdo ví, zda by byly dvě světové války se svými milióny mrtvých,“ řekl pak Havel při vstupu do aliance. Zároveň ale často zdůrazňoval, že k členství v NATO se váže i povinnost spolupráce.

Tu si ČR uvědomila hned vzápětí po vstupu, když se jednotky NATO zapojily do jugoslávského konfliktu, což se setkalo s odporem většiny české veřejnosti a parlamentní opozice pod vedením nynějšího prezidenta Václava Klause.

Na úvod senátní konference vystoupili šéf horní komory Přemysl Sobotka, ministryně obrany Vlasta Parkanová a šéf české diplomacie Karel Schwarzenberg. Parkanová ve svém projevu zmínila změny, jimiž po vstupu do NATO česká armáda prošla a vyzvala k diskusi o dalším směřování aliance.

Ministryně obrany Vlasta Parkanová, předseda Senátu Přemysl Sobotka a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg

FOTO: Petr Horník, Právo

Ministr Schwarzenberg připomněl proces rozšiřování a program partnerství, který umožňuje spolupráci i nečlenským zemím.  Řekl také, že "aliance díkybohu zůstává atraktivním spolkem", v němž nikdo nemá právo veta. Předseda Senátu vyzdvihl jednu z myšlenek provázejících fungování NATO, konkrétně "spojovat se pro něco a ne proti něčemu".

Severoatlantická aliance oslaví začátkem dubna 60 let od svého založení, které mělo zaštítit bezpečnost západních demokracií v poválečném rozdělení mapy světa. Stěžejním bodem smlouvy je článek 5, který v případě agrese Sovětského svazu a jeho satelitů opravňoval Spojené státy jako jediný akceschopný stát na útok odpovědět.

„Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu,“ stojí mimo jiné v uvedeném článku.

Před deseti lety do NATO vstoupila Česká republika společně s Polskem a Maďarskem v rámci prvního rozšiřování aliance o země východního bloku v době, kdy jí předsedal generální tajemník Javier Solana.

Podle něj to před deseti lety skutečně posílilo bezpečnost v Evropě. "K rozšíření NATO jsou důležité dvě podmínky. První je ta, že stát, který vstupuje do aliance, přispěje k posílení bezpečnosti ostatních. Druhou podmínkou je to, že aliance dává novému členovi pocit bezpečnosti, jaký potřebuje. Obě byly v nejvyšším možném stupni splněny," uvedl ve středu Solana. 

Zakládajícími státy byly USA, Kanada, Velká Británie, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Itálie a Island, ke kterým se v roce 1952 přidalo Řecko, Turecko a tři roky poté i Německá spolková republika. V roce 1982 se připojilo Španělsko, nejrozsáhlejší rozšíření se pak uskutečnilo před pěti lety připojením Litvy, Lotyšska, Estonska, Rumunska, Bulharska, Slovinska a Slovenska.