Až tak těsných, že i sociální demokrat, ba přímo sociální ministr Zdeněk Škromach, který se dlouhodobě profiloval jako advokát chudých proti asociálním kalkulačkám financů, by rád nyní u všech svých kolegů viděl vzornou reformní disciplínu.

Buď by se měli - tak to řekl - "s představou reformy ztotožnit, nebo z vlády odejít".

Před dnešním zasedáním Špidlova týmu, které má reformu veřejných financí odklepnout (nebo jeho konečné schválení alespoň dneškem započít), se Škromach dokonce dožadoval koaliční schůzky vládních stran. Ne aby se snad, probůh, politici znovu šťourali v partajně nastavených parametrech státního skrblictví. Chtějí srovnávat deficit ze dvou třetin škrty ve výdajích (určených pro většinu zaměstnanců) a z pouhé jedné třetinky zvyšováním daní (ne ovšem hlavně pro firmy, jimž se přímé daně sníží, nýbrž v podobě "přidaných hodnot" ke spotřebě, které postihnou zejména chudé).

Nikoliv, na "stmelovacím cvičení" koaličních stran mělo jít jen o to, aby se zapřisáhly, že nedovolí svým ministrům lobbovat za životně důležité potřeby svých resortů. Čímž by - například Petra Buzková za školství nebo Petr Mareš za vědu a výzkum, ne-li Pavel Dostál za tu zbytečnou kulturu - vráželi klín do, skoro bych řekl, národní reformní fronty.

To se však jistě - nějakým důsledným vážně míněným projevem nebo činem - nestane. Asi nikdo ve vládě si neudělá ticho cinkáním o skleničku zdravé minerálky a nezpůsobí nevoli prostou otázkou: "Bude reforma dostatečně spravedlivá a začne vůbec těch 70 % dnešních živnostníků-neplatičů daní, z nichž se většině daří skvěle, daně platit, zvýšíme-li jim postupně vyměřovací základ z nynějších třiceti procent na padesát? Prostoupí pak pocit spravedlnosti zaměstnance (kteří léta dávají státu 78 % a berou si odtud 65 %), přivřou-li se jim kohoutky státních penězovodů a jejich životní náklady se výrazně zvýší?"

Samozřejmě se takto ptají odbory, které zítra vyrazí do pražských ulic (ASO) a 23. června zase dělat hluk před Úřadem vlády (ČMKOS). Učitelé si brousí zuby na 1. září, i když spolu se všemi státními zaměstnanci příspěvkových a rozpočtových organizací mají už dávno špičáky nabroušené - a všeho po krk. Zvláště když jim ministr Škromach, v ČSSD občas považovaný za jakéhosi mluvčího levicového křídla, teď polopatě vysvětlil: I kdyby bylo na šestnáct mzdových tříd původních 15 miliard (a ne - jako dnes - pouhých pět), "u nižších příjmových skupin by nárůst byl skutečně minimální". Takže o nic nejde?

Že se lidovci cítí ve vládě dobře, lze pochopit; cítili se tak za posledních sto let v mnoha vládách (a někteří v Národní frontě). I unionisté si zaslouží pochopení, neboť zahřívat tři ministerská křesla je už poslední důvod jejich existence - jestliže místopředseda Ratibor Majzlík nyní rozvinul teorii, že po lidovém ANO Evropské unii se koalice klidně může rozejít, byl spolustraníky pohotově zkorigován. Kde však socialisté vzali sebevražednou urputnost, která jim trhá vazby s tradičními partnery (odboráři) i voliči (zaměstnanci) - a to ve chvíli, kdy jedna agentura již ODS obšťastnila "předúnorovými" 40 procenty preferencí?

Je to jasné, jde o bohem dodanou povinnost učinit něco s deficitem a sladit krok s děním v EU. Vždyť politická Evropa se prolíná s měnovou unií, která nastavuje nejen základní parametry deficitů, ale i aspekty obecně ekonomické a sociální. A ani socialisté tam dnes nenaslouchají kritickým hlasům, jakým je například hlas švédského profesora Larse Calmforse: "Žádná studie neukazuje, že ekonomická a monetární unie znamená větší zaměstnanost. Nevíme o tom prostě nic." (Dagens Nyheter, Stockholm, 12. června 2003.)

Postupujeme zkrátka disciplinovaně, a v tomto smyslu logicky. Mohli bychom i přepsat náš možná největší vklad do rozšířené Evropy, českého Švejka: "Finanční disciplína musí bejt, vy kluci pitomí. Jinak byste za chvíli lezli jako opice po stromech."

Jen jestli tam - leč právě skrze tu disciplínu a s ní spjatý sociální úpadek - už nelezeme.

PRÁVO 18. června