Duševní pochody občana Klause by nemusely vůbec nikoho zajímat. Jenže se před několika měsíci nechal zvolit prezidentem této země. Velmi o to usiloval, leccos v souvislosti se svým novým působením slíbil a další rysy svého prezidentství rozvinul hned v prvním období.

Odmítl být prezidentem aktivistickým, ale stál o to, projevit se jako aktivní hlava státu. O minulém víkendu se zachoval v rozporu s tímto slibem. Ve chvíli, která se pro národ neopakuje, nemůže stát aktivní prezident okatě mimo veřejný prostor. Musí být jedním z hlavních aktérů mimořádných dnů, příjemcem a vykladačem unikátního dění.

Klaus se však ukryl na chalupě a lidem se neukázal. Ani v televizi.

Dal si hned v prvních týdnech ve funkci velmi záležet, aby byl vnímán jako prezident všech občanů. Jenže dobrovolně přijatá povinnost být prezidentem všech nezahrnuje jen slovní poselství, které žehlí rozdíly mezi příznivci a odpůrci vstupu do Unie.

Klausova křiklavá absence vede k úvaze, že všelidovou hlavu státu jen hraje s vypětím všech sil. A že tentokrát z role fatálně vypadl.

Budoval image konzervativního prezidenta. V tomto pojetí je hlava státu pilířem pevného řádu, o který se mohou občané kdykoli opřít.

Ale lidé, kteří proto očekávali prezidentův nepřehlédnutelný vstup a interpretaci toho, co se v souvislosti se vstupem do Unie stalo a co se dít teprve bude, museli vzít za vděk krátkým proslovem v rozhlase, o kterém většina ani nevěděla.

Klausovo nápadné chování o víkendu napovídá, že v něm zvítězil individualista, který staví osobní sympatie a antipatie nad společenské poslání.

PRÁVO 17. června