Stojí za to tyto věci zopakovat, protože zatím nebylo mnoho okamžiků, kdy člověk měl dobrý pocit z politického dění. Referendum tuto tradici prolomilo. Kéž by v lidech také probudilo větší ochotu zapojovat se do rozhodování i účastí v parlamentních volbách. Politici jsou sice za jistých okolností vládci našich osudů, ale v momentu voleb jim vládneme my. Své manažery bychom si do budoucna mohli vybírat s větším rozmyslem a přísněji.

Vstup do EU byl mnohokrát přirovnán k manželství. Jedni se do něj hrnuli z lásky, jiní řekli ANO s chladným kalkulem. Po svatbě vždy přicházejí překvapení ze soužití, v němž už nejsou jenom rande a společné výlety, ale také denní rutina, výkyvy nálad, hádky a udobřování. Čeká nás to i v Unii. Nevím, zda jsou v manželství odolnější ti, kteří hořeli láskou, anebo ti, co do něj vstoupili z rozumu. Obojí nám bude zapotřebí. Možná už v dohledné době budeme vyzváni k dalšímu referendu, kde bychom rozhodovali, v jaké unii evropských států chceme žít. Jestli je už zralá na společného prezidenta a jednotnou zahraniční a bezpečnostní politiku a zda bude zapotřebí rozšířit většinové hlasování v orgánech Unie.

Obecně vzato, mohli bychom mít na stole nové otázky: Jak daleko dospěla integrace evropských národů, členů EU? Je už na čase vytvářet Spojené státy evropské? Diskuse na toto téma se již rozběhla. Není krácením dlouhé chvíle politiků a intelektuálů. Týká se všech, protože brzy Unie bude i naším domovem. Ideální jako vždy nebude žádné řešení. Na jedné straně samotné těsné soužití států a národů vytváří přirozené formy integrace a obrušování ostrých rozdílů.

Na straně druhé právě vstup hned desíti nových zemí - řeknou-li i Lotyši, Estonci a Kypřané své ANO - vztahy uvnitř EU nepochybně pozmění. Nováčci musí dostat čas, aby se porozhlédli a zakotvili mezi starousedlíky. Tlačit je hned do volby šerifa, když teprve včera dorazili, by nebylo moudré. Z nespokojených obyvatel se za takových okolností stávají potížisté, z těch nejtvrdších pistolníci. V Unii také brzy zjistíme, že v této třídě nejsme premianti. Sociolog a bývalý poslanec za US-DEU Petr Matějů píše, že konkurenceschopnost současné ČR nejenže je poměrně nízká, ale má klesající trend, zatímco některé srovnatelné země mají trend stoupající.

Odvolává se na publikaci Světového ekonomického fóra z roku 2003, podle níž jsme v tzv. růstové konkurenceschopnosti na 40. místě z 80 zemí. O 14 příček nad námi je Estonsko, o 12 Slovinsko, o 11 Maďarsko a o 5 Litva. Publikace uvádí, že máme především nízkou efektivitu veřejného sektoru a lidských zdrojů, což je úroveň vzdělání, vědy a výzkumu, ale také míra pružnosti ve vztahu k práci a schopnosti ji dělat naplno. Pro mnohé není autoritou ani Petr Matějů, ani US-DEU, ani Světové ekonomické fórum.

Jenže i česká vláda, v níž dominuje soc. demokracie, už řekla, že časy, kdy stát dával a občan bral, jsou u konce. Nezjistili to jen čeští vládní činitelé, štědrá ruka státu ochabuje všude v Evropě. Není z čeho rozdávat a tak přichází doba, kdy už nebude platit, že stát je povinen dát občanům veškeré jistoty. Neměl by je nechat padnout až na dno, ale skutečně dobrou životní úroveň si bude muset vydřít každý sám. Důchodcům již tato česká vláda zaručila pravidelnou valorizaci. Jinak mají mít lepší šance talentovaní, vzdělaní a pracovití a vzestup podnikání by mohl přinést vyšší zaměstnanost.

Shodou okolností se toto poznání u nás kryje se vstupem do EU. Není to žádná past na nováčky. Francouzi a Rakušané jsou v Unii dávno, ale s touto změnou se mnozí z nich odmítají vyrovnat. Až se v nové společnosti porozhlédneme, můžeme rozhodnout, jestli se přidáme k protestům, anebo pro začátek budeme chtít být lepší než Litva.

PRÁVO 16 června 2003